Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Pavel Forman: Jsem rád v pohybu, hledám hranice

Liberec – Malíř Pavel Forman vystavoval společně s fotografem Jindřichem Štreitem v Galerii U Rytíře. Jejich společný projekt posouvá a prolíná hranice dvou výtvarných médií. Jejich společná spolupráce je dlouhodobá, stejně jako Formanův zájem a malbu a život evropského umělce. Aktuálně Pavel Forman absolvoval rezidenční pobyt v Dánsku, kde pracoval na malbě, která byla vystavena v rámci bienále mladého umění v Moskvě, kterého se také osobně účastnil.

PAVEL FORMAN PŘI VERNISÁŽI výstavy Identita reality, před jedním ze svých obrazů. Foto: Roman DobešMůžeš mi Pavle popsat, říct něco o vašem vztahu s Jindřichem Štreitem?
Jindra Štreit žije na Sovinci kousek od Bruntálu, kde jsem se narodil a žil asi do osmnácti let. Protože jsem někdy od svých dvanácti kreslil, potřeboval jsem radu a konzultaci někoho zkušeného, tak jsem za ním začal jezdit. Mluvili jsme o umění a debatovali o životě.

V průvodních textech k liberecké výstavě v Galerii U Rytíře se uvádí, že Jindřich Štreit měl ve vztahu k tobě jakousi iniciační roli. Byl to on, kdo tě k umění přivedl, nebo si chtěl být malířem, co si pamatuješ?
Myslím, že tuhle roli v mém životě sehrál. Byl jsem mladý zobák a přijel jsem za ním a jen koukal. Malířem jsem chtěl být ale asi vždycky. Nebo archeologem (smích). To byl můj sen. Po gymplu jsem bydlel v takové staré škole. Bylo nás tam víc. Byly tam ateliéry, zkoušela se tam punková a rocková muzika, byl to napůl squatt. No a tam jsem se dostal k publikaci o německých neoexpresionistech Neue Wilde – Nové šelmy a tehdy mě napadlo, že chci žít v Německu a studovat tam.

Co teda následovalo po dokončení gymnázia?
Nastartoval jsem svou pedagogickou kariéru (smích). Začal jsem studovat na peďáku v Olomouci. Když jsem ho dokončil, učil jsem tři měsíce na gymnáziu v Bruntále a potom jsem se odstěhoval do Německa. Nejdřív jsem se přihlásil na školu, kde brali bez přijímaček, naučil jsem se pořádně německy. A potom jsem začal pošilhávat po Akademii. Nejdřív jsme s přítelkyní Helenou bydleli na kolejích, sehnali jsme si práci a začali jsme nějak fungovat. Potom jsme se pořádně rozkoukali a přemýšleli jsme, jak to udělat. Chvíli trvalo, než jsme poznali prostředí. V Německu jsem studoval germanistiku, abych si vylepšil němčinu, potom německou literaturu, abych měl statut studenta (smích), kvůli práci a tak. No a potom postgraduál na Akademii umění.

Reklama

Všechna tvoje studia jsou nějakým způsobem spojená s uměním. Klasický umělecký ateliér si ale nestudoval, že?
No to je možná ten průšvih, protože já jsem autodidakt. Takže jsem byl ochuzený o takové základní know-how, který člověk dostane v ateliéru. Kontakty, pracovní zázemí. Proto jsem si neprožil takovou tu atmosféru, kdy je člověk uvnitř prostředí a je s lidmi v kontaktu každý den.

Mrzí tě to, jak to vnímáš?
Myslím, že je to moje mínus i plus. Na jednu stranu nikdo nemůže říct, že bych maloval jako Baselitz. Na druhou stranu byla spousta informací, které jsem si musel složitě opatřit sám. A občas to opravdu nebylo lehké. Ale taky to nebylo bůhví jak těžký (smích). Nakonec si člověk stejně musí všechno zjistit, vytelefonovat a vymejlovat sám.

Když si zmínil, že nikdo nemůže říct, že maluješ jako ten a ten… Kam by si svoji práci zasadil?
Samozřejmě, že lze říct, že v mé práci jsou takové a takové vlivy. Já sám se snažím svou malbu zasazovat do různých kontextů. Společně s jinými médii. S digitálním tiskem, s grafiti nebo klidně i s performací. Hledám hranice, kde se malba vymezuje vůči jiným médiím. Baví mě ta pohraniční oblast, kde se dvě média stýkají. Konkrétně v Galerii U Rytíře je malba konfrontována s fotografií, digitálním tiskem, kresbou.
Ve finále je ale pro mě důležité, aby výsledkem byla malba. Aby to jako malba alespoň vypadalo.

Pracuješ vlastně nejen s malbou, ale i se spoustou dalších prostředků…
Využívám úplně všechno. Maluji klasicky štětcem, někdy používám digitální tisk, fotografii, pracuji s koláží. Všechno to ale nakonec zpracuji tak, aby výsledkem byla malba. Proces je různý. Někdo přes malbu dojde k digitálnímu tisku nebo fotografii. Já si hraji s průniky, kde se média přelévají do jiných oblastí. Rád si hraji s relativitou. Prakticky se dá udělat, aby malba vypadala jako tisk a naopak. Někdy používám šablony, jindy maluji tak, aby to jako šablona vypadalo. Možná se to může zdát jako pouhá hra s formou, ale když do toho člověk promítne svoje zážitky a životní zkušenosti, tak z toho pro mě vždycky vypadne něco zajímavého.

Práce, které vystavuješ v Liberci, působí často až apokalypticky. Používáš figury ze Štreitových fotografií a vytváříš z nich ještě větší symboly, než jakými jsou na původních fotografiích…
Je pravda, že moje témata jsou temnější. Na druhou stranu se je snažím odlehčit. Rád používám symboly. Lebky, hvězdy, kříže, háky. Je to všechno snadno čitelné a konzumovatelné. Temnou náladu a apokalyptičnost se snažím trochu ironizovat, dělat si legraci sám ze sebe, aby se to celé zrelativizovalo.

Jaká je německá malba, život v Berlíně?
Je z ní hodně cítit město. Grafiti, street art. Řekl bych, že německá malba se mi zdá vzdušnější. V 90. letech si v Berlíně mohli umělci dělat, co chtěli. Byly tam opuštěné čtvrtě, kam se mohl kdokoli nastěhovat a otevřít si ilegálně bar nebo galerii. Umělci používali město pro sebe, město tu bylo pro ně. Když to srovnám s Prahou… ta je zakonzervovaným skanzenem. Berlín si člověk mohl brát, jak chtěl. Člověk si mohl dělat, co chtěl. Dnes už to tak není. Možná částečně, ale ne tak, jak to bývalo. Mám spoustu přátel, kteří mi to celé detailně popsali a stopy tohohle období jsou v Berlíně všude vidět.

Jaké plány máš, Pavle, do nejbližší budoucnosti?
Za pár dní mi začíná menší měsíční stipendium v Dánsku, kde budu připravovat práci na Bienále mladého umění v Moskvě, které se koná v červenci. Což je samozřejmě realizačně, finančně i malířsky náročné. Budu tam mít asi třinácti metrovou malbu. Takže jen ji do Moskvy dopravit… Další akcí je výstava, čtení a kabaret v brněnské Redutě, společně s Jiřím Surůvkou. Na podzim bychom měli se Surůvkou, Jindrou Štreitem, kolegou z Německa a mým dědou připravovat expozici na bienále v Podhůří. To je do nejbližší budoucnosti vše. Dál moje plány nesahají (smích).

Hodně cestuješ, máš za sebou různé granty, jindy jen tak na vlastní pěst…
Baví mě být v pohybu. Několikrát mi vyčítali, že sedím jedním zadkem na mnoha židlích a že se tak můžu jen těžko koncentrovat… Ale moje zkušenost je, že když jsem v pohybu, je to pro mě přínosnější. Těžko vydržím sedět na místě dva měsíce (smích). Samozřejmě ideální stav by byl, nějak to zkombinovat. To už ale sebou přináší různé kompromisy. Beru to tak, že jsem ještě mladý a mám ještě dost času, abych se přizpůsobil čemukoli, co mě potká. Vždycky reaguji na danou situaci. Život pro mě musí být kvalitní. Přinášet zajímavé okamžiky a zážitky.