Antoníne, zeptám se vás jednoduše, jak se máte?
Je to těžký. Zavázal jsem se teď k hodně věcem, který se teď mění, takže jsem trošku nervózní, protože nerad říkám lidem ne. Budu asi muset něco zrušit, nevím, prostě jsem srab. Neumím říct ne. Mám jednu zakázku, reklamu, která je za hodně peněz, ale nabourává mi celý další program. Ale asi to vezmu, teď mám rodinu, takže musím. Dřív jsem to neřešil, odmítnul jsem.
Dočetl jsem se, že si práci vymýšlíte sám a potom oslovujete časopisy, které by mohly mít zájem. Funguje to tak?
No fungovalo. Market se ale tak srazil, že to je dost těžký. Je to krizí, výdaje časopisů taky klesají, hledají se fotografové, kteří už jsou přímo na místě, kde se něco děje. Vliv na to má i digitální fotografie a struktura časopisů, které nepotřebují tolik fotografií. Nepotřebují ani nejvyšší kvalitu. Stačí jedna velká fotka a několik malých.
Kdybych se mohl zeptat na skupinu 28, které jste se stal kmotrem. Vznikla bezprostředně v závislosti na setkání s vámi, co tomu říkáte?
Tak zvláštně jsme se tam sešli a stmelili se. Nebylo to plánované, impulsem byl kosmos. Já jsem při tom workshopu onemocněl a každý den jsem jezdil do nemocnice a zpátky. To byla prdel. Já jsem profesionál, takže jsem to dodělal.
Oni hodně ocenili, že jsem se každý den vracel. Nápad založit skupinu byl jen jejich. Chtěli pokračovat. Důležité je, aby to fungovalo dál, beze mě. Musí se najít někdo, kdo to bude tlačit dál a já myslím, že se jim to zatím daří. Připravují teď výstavu v Mánesu.
Výstavní síň Mánes je prestižní výstavní prostor. Je to důležité, pro jednotlivce nebo skupiny, uspořádat podobnou věc?
Já myslím, že ano. Ukážete práci a představíte skupinu. Taky je to samozřejmě hodně závazné. Je to závazek, který se musí potvrzovat.
Jste člověk, který má za sebou spoustu životních zkušeností, fotografujete po celém světě. Co pro vás osobně existence skupiny znamená?
Je to úžasné. Stalo se mi to už několikrát na různých workshopech, ale nikdy to neskončilo tak, aby lidi založili fotografickou skupinu. Dělám workshopy po celém světě a ten v Lednici byl mým prvním v Čechách. Lidi tam se mi odevzdali a to je u Čechů nevídané, to neradi dělají, odevzdat se autoritě.
Češi nemají rádi autority, protože autorita je vždycky zklamala. Na můj workshop přijel první český student asi před deseti lety a shodou okolností to byla paní, která pořádala i workshop v Lednici. Tahle skupina má výhodu v tom, že to jsou všechno Češi, Moraváci. Na jiných místech to bylo složitější udržet pohromadě, protože lidé byli z různých zemí.
Říkal jste, že vezmete reklamní zakázku, kterou asi moc neděláte, jste především reportážní, dokumentární fotograf. Co vás žene dál? Složenky?
Jo (smích). Co mě žene dál? Je to moje profese, já se tím živím. Člověk si ale musí zachovat určitou integritu. Některý lidi se rozloží a ztratí se. Rozmělní se. Takže o to se já snažím, dělat věci, které mě opravdu zajímají. Držím se humánního a sociálního tématu a hlídám, abych se nedostal do úplných sraček.
Váš nejoblíbenější objektiv je 28 milimetrů? Je to proto, že tento objektiv vyžaduje těsný přístup k věci?
Ano. Určitě. Je to objektiv, který vás donutí být v ději přítomný intimně. Je to výzva, challenge, dostáváte se do největší blízkosti člověka. Snažím se studentům proto vysvětlit, aby používali široké čočky. Například fotografování dlouhým sklem je ještě mnohem víc neosobní, je to srabárna. Chybí účast.
Takže to, k čemu se nemůžete dostat dost blízko, vás nezajímá?
Kamera je mojí součástí. Já ji nosím tady (ukazuje na své čelo). Pamatuji si, moje nejšťastnější období bylo, když jsem fotografoval celý rok jen pro sebe. Byla naplno styl mého života, ta kamera se mnou srostla.
Nikdy jsem ji neodložil. Když to člověk udělá, musí si na ní zase znovu zvykat. Nejlepší věci vznikají, když není nic mezi tebou a tvojí kamerou. Nemyslíš na nic jiného. Je to těžký dostat se do tohohle levelu. Občas se to podaří. Jsem rád, že jsem to prožil.
Co konkrétně během té doby vzniklo?
Vznikl takový diář. Chtěl bych ho jednou publikovat, je to o tom, jak se věci děly.
Můžou dnes existovat tak dobří autoři, když za sebou nemají zkušenosti, jaké máte například vy za svého osobního života nebo jiní, kteří emigrovali, toulali se Evropou?
Myslím, že určitě se narodí. Horší časy ještě přicházejí. Dnešní současný hedonismus… Takže já o tohle nemám strach. Budou noví Prokletí básníci. Budou nové války. Půjde o přežití celých národů… Nebude ropa, voda. Už dnes se skupuje úrodná půda, ta se bude muset v budoucnu ještě uhájit.
Jak vidíte z pohledu člověka, který se jako fotograf účastní nejrůznějších konfliktů, západní civilizaci?
Západní civilizaci čekají těžké časy. Je na ústupu. Přicházejí jiné civilizace, které jsou dravější a zdravější. Podívej se na Čínu, která skupuje… My se toho nedožili, ale naše děti… Naše úloha je děti vychovat tak, aby přežily.
Jakou úlohu může mít fotografie v tomto světě?
Nemalou, jen co se týče historie. Fotka nemůže nic změnit. Může poukázat. Je to zvednutý prst. Fotografie nezmění svět, to je jasný. Ale připomíná třeba holocaust… Na to je fotka dobrá.
Co si myslíte o současné fotografii? Takzvaný Nový dokument pracuje hodně s konceptem a inscenací?
Myslím, že je to dobře, reagovat na věci i s nadsázkou. Není to nic nového, podívej se třeba na Picassa, tak zpracoval námět války, fašismu… Fotka je vždycky jen součástí nějaké pravdy, někdy absolutní, jindy jen tvojí.
Je to skutečně tak prestižní záležitost živit se fotografií tak, jak to děláte vy?
Já se necítím privilegovaný. Ale určitě to privilegium a odpovědnost přinášet svědectví je. Je jednoduché toho zneužít.
Co byste na závěr poradil nebo vzkázal skupině 28 nebo začínajícím mladým fotografům?
Myslím, že by bylo dobré, kdyby si vytvořili nějaký plán projektů, postavili to jako business. Vymyslet nějakou strategii. Nevím, co bych poradil, možná je to blbost a je lepší zůstat čistý.