Těžko se dopátrat vzorce, podle kterého celá tahle skládačka funguje. A to obzvlášť, když si uvědomím, že se ani nejedná o situaci , která by byla po všech stránkách ideální. Bylo by naivní si myslet, že vesmír jde vyladit do trvale ideálního stavu. Přesto se to občas náhodně podaří a jednotlivec si je najednou schopen připustit skutečný stav věcí, aniž by se hroutil. Věci se zdají být stejně přirozené, jako když se náhodně, stojící u plotny a smažící topinky, podíváte do předsíně a zahlédnete ochozené boty, které už vás třetím rokem nosí po zemi. Najednou je to všechno jednoduché, jako když vzpomínáte na chvíle, kdy vás ty boty vynesly na skalnatý vrchol nebo jak jste je málem připálili při sušení u ohně. Patří to všechno přirozeně k vám.
Vnímáte sami sebe, a to co se vám zobrazuje v prostoru vaší imaginace, se zdá být obrazem, který se docela líbí. Věci, které člověka trápí, se najednou zdají být snesitelné, dokonce jednoduše přesně takové, jak je byl kdo schopen svými vlastními možnostmi uspořádat. A člověk má možná na tváří úsměv Buddhy a je smířený. Najednou si řeknete, bude to dobrý, pochválíte se, když si vzpomenete a taky si uvědomíte, co jste naposledy spáchali, přiznáte se. Máte najednou pocit, chuť poslat několik esemesek, abyste poděkovali, omluvili se…
Vesmír se vzápětí pohne a začnou se připalovat topinky, zazvoní telefon, ve zprávách zrovna říkali… Tak zase možná příští Vánoce.