Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Edita Weitzen: Nemůžeme zapomenout jen tak

Liberec – Filmový dokument Blanky Závitkovské, Dům se zelenou střechou, měl televizní premiéru na druhém programu České televize. Jeho repríza byla na programu v sobotu 11. února od 11 hodin na stejném programu.

Edita Weitzen, jedna z protagonistek nového filmového dokumentu Blanky Závitkovské, Dům se zelenou střechou. Foto: Roman DobešFilm vypráví paralelně životní příběhy dvou žen z Liberecka. Isa Engelmann pochází z katolické rodiny českých Němců, Edita Weitzen z česko-německé rodiny židovského vyznání. Edita Weitzen odpovídala na otázky týkající se tohoto dokumentárního filmu a mluvila i o svých stále živých vzpomínkách.

Kdy jste se potkala s paní režisérkou Blankou Závitkovskou a Isou Engelmann, jak to celé začalo?
Je to pomalu šest let. Původní koncepce paní režisérky byla jiná. Chtěla natočit film o vztazích Čechů, Němců a Židů. O tom, jak se žilo před válkou. Nakonec ale žádného Čecha najít nemohla, poněvadž během války tady dohromady vlastně žádní Češi nebyli, protože po odsunu v roce 1939 zůstali v Liberci jen smíšená manželství Němců a Čechů. Češi často naoko přijímali německé občanství, aby se tu udrželi. Ostatní museli odejít. Skoro všichni lidé, co tu dnes žijí, přišli do Liberce až po roce 1945. Ti, co tu žijí celou tu dobu, jsou čeští občané, ale vlastně to jsou sudetští Němci. Paní režisérka poznala nejdřív paní Engelmann, která sem jezdila také proto, že psala knihu o osudech Židů v Liberci. S tou jsem se znala dříve než s paní režisérkou.

Jakým způsobem jste vy osobně strávila válku?
My jsme utekli v roce 1939. Mého otce vzali němečtí sociální demokraté, kteří tady v pohraničí působili. Muži nad osmnáct let měli potom možnost jet do Anglie. Potom sem za námi poslali nějakou delegátku, která s sebou zpátky vzala rodiny těch mužů. V Anglii jsme potom byli devět let. Když potom začala válka, můj otec se přihlásil do české brigády, která potom jela bojovat do Francie. Já jsem se potom rozhodla, že musím taky něco udělat, tak jsem chtěla vstoupit do armády. Musela jsem ale čekat, protože brali až od 17 a čtvrt roku. Tak jsem tedy vstoupila do RAF, kde jsem tři a půl roku pracovala. Protože jsem mluvila německy, stala jsem se součástí týmu, který po celém pobřeží Anglie odposlouchával německé radiové vlny.

Reklama

Kdybychom se mohli vrátit k filmu Dům se zelenou střechou, jak celé natáčení probíhalo, muselo to být časově i organizačně náročné?
Byl to náročný projekt. Paní Blanka s námi původně chtěla jezdit na různá místa nebo chodit na výlety. Před samotným natáčením jsem ale měla úraz, po kterém už jsem nemohla moc chodit, takže se celá koncepce musela změnit. Paní režisérka sem jezdila se svým kameramanem a točila někdy jen se mnou, jindy společně s paní Isou. Vím, že natočila hodně kazet, ze kterých se nakonec sestříhal hodinový film. Vlastně nevím co ji k tomu vedlo. U paní Engelmann vím, že to byl skrytý pocit viny a snahy nějakým způsobem odčinit to, co se stalo.

Jaký máte s paní Engelmann vztah, jste přítelkyně?
My máme mezi sebou spor. A sice ona, na rozdíl ode mě, nevěří na kolektivní vinu. Je toho názoru, že každý člověk odpovídá pouze za to, co sám udělá. Což podle mého názoru neplatí. I v Bibli se říká, že hříchy otců se přenesou na děti jejich dětí a bude to trvat tři nebo čtyři generace, než se to všechno vstřebá. A nebude klid, dokud bude ještě žít někdo, kdo to zažil. Dnes se hodně mluví o tom, že si máme navzájem prominout. Já ale necítím právo prominout Němcům to, co oni udělali. To právo mají jen ti mrtví, protože já nemůžu vědět, co zažili. To oni se musí postavit, nahoře nebo dole, nacistům a navzájem si to vyříkat. Ti, co tu dnes žijí, nemají právo něco prominout. Já necítím právo někomu prominout. A tohle paní Isa nechápe. Ona tvrdí, že už toho bylo dost a že se má udělat tlustá čára a zapomenout. Ale to nejde. Nemůžete zapomenout na smrt šesti miliónů lidí, jen tak, že se řekne promiň. Tohle není věc, která se vyprovodí ze světa pouhou frází „promiň“. Proto se o nás říká, že spolu máme obtížné přátelství. No, obtížné, ani přátelé nebo manželé nemusí mít na každou věc stejný názor. Ale já ji mám svým způsobem ráda, hodně mi pomohla, když jsem měla úraz. Jezdila za mnou, vozila chlebíčky, vařila mi čaj, brala mě na výlety. Já jsem nemohla vůbec chodit. A lidé, které jsem tu považovala za své přátele, se ode mě odvrátili. Byla jsem velice překvapená, že jsem pomoc dostala od člověka, který mě vlastně tak moc nezná. Máme se rádi, píšeme si každý týden mail.

Mohla byste mi říct, co pro vás dokončení dokumentu a vztah s paní Engelmann znamená?
Náš vztah nesouvisí s tímto dokumentem, my jsme se znaly dlouho před tím. Natáčení bylo složité a zdlouhavé. Vždycky jsem říkala, jen abych se dožila toho, až to bude hotové. Paní režisérka mi posílala dokončené části filmu. Chovala se ke mně vždycky moc hezky a já ji mám za to ráda. A náš vztah s paní Engelmann se tím asi jen umocnil. Když jsme ten film viděli, shodli jsme se na tom, že se na to dá koukat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama