Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Fotograf, který nese jméno známého otce, …

Fotograf, který nese jméno známého otce, ale chce mluvit a hlavně fotografovat za sebe. Nyní vystavuje v předsálí Galerie U Rytíře. Ti, kteří v minulosti potřebovali vyrobit fotku do občanky nebo chtěli potěšit své blízké pěkným rodinný portrétem, měli možnost Šimona Pikouse poznat. Nebo si to mysleli. Člověk běžně říká, Toho znám, Vím. Před tímto rozhovorem jsem si to myslel také.

PŘI VERNISÁŽI VÝSTAVY LADISLAVA POSTUPY V GALERII U RYTÍŘE v Liberci předvedl Šimon Pikous rozlučkový smuteční ceremoniál, který uspořádal při příležitosti otevření vlastní výstavy v předsálí galerie a současně i jako rozloučení s Jaromírem Typltem, kurátorem galerie. Foto: Roman DobešFotograf, který v Liberci provozuje ateliér, je synem známého fotografa Jana Pikouse. Neváhá, vyjádřit se veřejně k dění okolo sebe, jako to například udělal při pořádání Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci, svou výstavou Triumf vůle. Momentálně vystavuje nový soubor v předsálí Galerie U Rytíře.

Slimáci nejsou tím, čím se zdají být. Čím teda jsou, o čem Šimone vypráví tvoje aktuální výstava v předsálí Galerie U Rytíře?
Hm, co ti na to mám říct? O tobě. O nitru člověka. Moje poslední projekty a výstavy jsou hodně osobní. Snažím se popsat to, co cítím a co si o tom myslím.

Navenek působíš hodně otevřeně a vesele, je to uvnitř jinak?
To je jen ta vnější podoba. Doopravdy je to asi jinak. Určitě.

Reklama

Takže, jak tvůj poslední soubor vzniknul?
Vlastně jsou to fotografie z rodinné dovolené. Jiné jsem si nedovezl (smích). Byli jsme na chalupě s dětmi a ty fotky jsou z přilehlé zahrady. Celý nápad přišel asi před dvěma lety, kdy jsem znovu viděl film Jana Švankmajera, Něco z Alenky. Uvědomil jsem si, že bych chtěl něco takového nafotografovat. Přemýšlel jsem o kartách, které se ve filmu různě prolínají. Musel jsem ale najít jiný způsob, protože film je z 80. let a taky jsem chtěl dospět ke svému vlastnímu vyjádření a vizuálnímu jazyku. Chtěl jsem, aby to vyjadřovalo pocit, který jsem z filmu měl, ale mými vlastními “slovy“ samozřejmě. Rok dva jsem to nosil v hlavě. No a na té dovolené jsme s klukama opékali u ohně buřty a já se šel vyčůrat a tak jsem poodešel stranou do tmy. A v trávě jsem zahlédl slimáky. Slimáci, ty jsou všude, nemají přirozeného nepřítele. Tak jsem se sehnul a přiblížil se až přímo k nim. Najednou jsem měl pocit jako Alenka. Nakonec původní, pracovní název souboru byl právě Alenka. Takže jsme s klukama běhali po zahradě a oni mi svítili čelovkama a dosvěcovali pro mě to, co jsem chtěl.

Inspirací byl tvůj pocit, který si měl při sledování filmu Jana Švankmajera?
Ano, ale Alenka je pro mě příliš popisná. V téhle souvislosti jsem si vzpomněl i na film Davida Lynche Twin Peaks. Když jsem film, který byl úvodem k následujícím dílům seriálu, viděl, odcházel jsem znechucený.

Zdálo se mi, že je to celé strašně kýčovité a ptal jsem se sám sebe, proč s tím na mě chodí. Postupem času, asi jak jsem starší, cítím, že mě tenhle film přitahuje stále víc a víc. Takže při práci na souboru Slimáci, jsem běhal po zahradě a poslouchal jsem při tom hudbu právě z filmu Davida Lynche. Uvědomil jsem si, že to všechno společně dohromady nějak koresponduje. Takže inspiračních zdrojů bylo několik.

Podle toho co slyším, je znát, že jsi to v hlavě nosil dlouho a taky jsi o tom moc přemýšlel. Je to konečná výstavní podoba souboru?
Součástí bylo i natáčení videa, na kterém ještě pracuji. Moje původní představa byla vystavit fotografie společně s nahrávkou videa, v temném prostoru, kde je na zemi rozestlaná sláma a seno. Jsou zde slyšet noční zvuky, cvrčci, cikády, hromy bouřky, které jsem slyšel, když jsem pobíhal po noční zahradě. V místnosti se promítá videoart, který je doprovázen hudbou z Valkýry. Richard Vágner mi v životě učaroval, tomu jsem se upsal. Jestli je to ďábel, tak má mojí duši. Je podle mě dalším, který s tím tématem souvisí.

Nakonec, když byla výstava domluvená s Jaromírem Typltem v Galerii U Rytíře, hledal jsem, jak tu práci titulkovat, jak to nazvat. No a pustil jsem si právě jmenovaný film od Lynche a zjistil jsem, že Slimáci nejsou tím, čím se zdají být.

To potvrzuje, co jsi říkal na začátku, že mluvíš o věcech, které jsou nám všem nějak společné?
Každý má v sobě temné stránky. To je prostě společné. Vidím to tak, že kýč, který Lynche používá, slouží k umocnění temné stránky. Když člověk svoje temno, svoje sny přebarví, stane se z toho zvrhlost. Každá hrůza, která se kdy stala, byla na začátku jenom něčím snem.

Nejdřív člověk o něčem sní, když to pak začne realizovat a celé se to “přebarví“, stane se z toho kýč. Sen je vlastně kýč. Běháš po loučce, všude lítají motýly, takové ty holčičí sny, které když se potom natočí, je z toho kýč. A v tom cítím zvrhlost. Kýč je pak pro mě vlastně symbol lidské zvrhlosti a temných stránek. Tenhle horor si každý prožívá sám. Někdo to dokáže dobře maskovat, já to taky dobře umím (smích). Mám strašný strach ze smrti a jsem věřící člověk.

Tvoje současná práce je pro tebe nahlížením na to, čeho se bojíš? Řekl jsi, že se bojíš smrti.
Snažím se to popsat. Jak otvírám různá dvířka, zjišťuji, že je to všechno mnohem strašnější. Jsem věřící, a i když hřeším nebo právě proto, strach z křesťanského boha mám. Ono to vykoupení nebude tak jednoduché, zemřeš a zaklepeš u Svatého Petra a ten ti řekne, Á Pikous, tak pojď dál. Moc dobře si to v tom životě neudělal, tak tady budeš mejt nohy. Takže to temno, co v sobě člověk má, je důvodem očistce.

Soubor Slimáci je pro mě takový první krok, první slovo. Pracuji na dalším souboru, o kterém říkám, že ho buďto nedokončím, nebo ano a přestanu fotit. Je to poměrně rozsáhlé, chtěl bych opravdu zmapovat svoje nitro a hrůzy.

Nemůžu se nezeptat na tvého otce a tvojí rodinu. Můžeš mi o tom něco říct?
Určitě jsem cítil, že jsem ve vleku práce svého otce, který byl součástí liberecké Skupiny výtvarné fotografie a pracoval hlavně se subjektivní fotografií a technikou sendvičové fotografie, která ho tak proslavila v Japonsku. Já jsem podobnou fotografii dělal také, například v souboru Křížová cesta. Fotografie byly zveřejněny společně s poezií Ivana Achera. Dneska se na to koukám jako na krok, který už jsem udělal a asi to byl začátek objevování mého tématu, kterému se věnuji dnes.

Starší bratr Honza je jizerkář, který má za sebou velké skóre knih, na některých z nich jsme spolupracovali. Určitě v sobě má hodně z tátova cítění. Zůstal u fotografování hor a myslím, že to dělá dobře. Společně jsme udělali knížku Jizerské hory včera a dnes, která je složená ze starých fotografií Jizerských hor a současných snímků ze stejných míst. Kniha vyšla v roce, kdy proběhla známá výstava a vyšla i kniha Letem českým světem. Takže tahle naše knížka se, myslím, úspěšně trefila i do správné doby. Ještě mám mladšího bratra Jiřího, který vystudoval malířství u Jiřího Načeradského v Brně. V poslední době si uvědomuji, jak je jeho práce příbuzná té mojí. K některým jeho pracím klidně najdu, nezávisle na něm, téměř totožné fotografe.

Můj pokus dopracovat se k momentu, který byl pro tebe impulzem k práci, kterou dnes tvoříš, byl tedy zřejmě scestný?
Myslím, že to začalo tím, když jsem se narodil. Když jsi se narodil ty (smích). Už od začátku je to boj, boj o to, protáhnout to celé co nejdál. Jinak mám pocit, že tím okamžikem byl můj rozvod s první ženou. Byl jsem tenkrát hrozně mladý, ale uvědomil jsem si, co všechno jsem způsobil svým dětem. Přál bych si, aby to bylo jinak. Moje současná žena Jana si zaslouží velké poděkování! Takže rozvod mě hodně poznamenal. V té době jsem si otevřel ateliér, kde jsem nejenom fotografoval, ale vlastně i žil. Pozoroval jsem svoje jméno, které bylo na výloze a v noci se přesouvalo po stěnách, jak jezdili tramvaje, a najednou jsem z toho začal mít vítr. V té době jsem ještě pracoval na svých abstraktních fotografiích. Byly to montáže a všechny hořely.

Ty jsi svoje fotografie všechny spálil?
No, jenom v těch obrazech samých, všude v nich byl oheň. Poslední fotkou byla montáž ohně, do kterého padá kapka vody. To byla poslední fotka a potom jsem dva roky vlastní věci nefotografoval.

Jestli se můžeme na závěr vrátit k tvojí současné výstavě Slimáci nejsou tím, čím se zdají být. Součástí otevření tvé výstavy a vernisáže Ladislava Postupy, obě výstavy jsou aktuálně k vidění v Galerii U Rytíře, se odehrál i, jak ty říkáš, “depening“. Můžeš mi k tomu něco říct?
Vernisáž Ladislava Postupy byla poslední výstavou, kterou zahajoval Jaromír Typlt, a já jsem chtěl tuhle skutečnost nějak komentovat. Vlastně se mi to i hodilo k tématu mé vlastní výstavy, takže jsem byl rád, že Jaromír odchází (smích). Samotné pojetí jako smuteční obřad ve spojení s maskami bylo odkazem k mým fotografiím, ale i mojí odplatou Jaromírovi, který mi kdysi v Praze zahajoval výstavu s názvem Vyvolení se svou posmrtnou maskou na tváři. Jen tam tak seděl, nic neříkal, nic nedělal.

To bylo strašný, návštěvníci nevěděli, co se děje. O celé mojí akci v Galerii U Rytíře jsem mu řekl předem, protože to bylo i pro něho dost osobní, takže nebyl tak překvapený, asi na rozdíl od návštěvníků. Navíc fotografie, na kterou všichni návštěvníci poslední Jaromírovi akce v roli kurátora přišli, jsem vyfotografoval přesně v okamžiku, kdy mi Jaromír řekl, že svojí práci v Liberci ukončí. Takže to celé dohromady mělo takovou zvláštní symboliku a propojení, o kterém ale věděli jen ti nejbližší. Hlavně jsem se chtěl ale rozloučit.

Šimone, děkuji ti za velmi upřímný rozhovor a přeji dál, v tvých osobních projektech, ale i v profesionální práci fotografa jen to nejlepší.
Já taky děkuji a nezapomeň, že Slimáci nejsou tím, čím se zdají být (smích).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama