Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Jan Harant: Hledám svůj výraz. Chci skutečnost prožít naplno.

Liberec - Mladý malíř Jan Harant (26) stojí na začátku své cesty, kterou si sám pro sebe objevil. Od příštího akademického roku se stává jedním ze dvou studentů ateliéru malby pod vedením Michaela Rittsteina.

MALÍŘ JAN HARANT STOJÍ NA ZAČÁTKU SVÉ CESTY. Jeho zaujetí malbou dává tušit, vývoj budoucích věcí... Jako diváci máme možnost sledovat jeho cestu od samého počátku Foto: Roman DobešJan Harant má za sebou několik samostatných výstav. Tou největší, mapující jeho desetileté úsilí, byla výstava ve třech patrech Krajské vědecké knihovny v Liberci v prosinci minulého roku. Na výstavě představil několik desítek obrazů, které mapují jeho cestu malbou a hledání vlastního výrazu. Jan Harant vlastně nestojí na začátku své cesty. Tvůrčí práce nemá svůj konec ani začátek. Je to cesta o hledání, jako když stojíte v proudu řeky a necháte si kolena omývat jejími vlnkami. Z tváře a hlasu Jana Haranta čtu obrovskou vášeň a nadšení pro malbu. Tím nejčerstvějším výsledkem jeho snažení je přijetí do ateliéru malby na pražské AVU, pod vedením Michaela Rittsteina. Jan Harant věří, že energie, kterou člověk vloží do obrazů nebo mezilidských vztahů, se vždycky vrátí a člověk sklidí, co zasel. Jeho poslední obraz nese název Pod ochranou…

Honzo mohl bys mi na úvod popsat tvoji cestu k malbě?
Už když jsem chodil do školky, snažil jsem se zaznamenat svoje pocity pomocí kresby. Čekal jsem na rodiče a kreslil jsem si. Pamatuji si, že jsem pořád kreslil. Velká auta, příběhy, cestu z domu do školky. V té době jsem to samozřejmě nedělal nijak cíleně, byla to přirozená cesta, dítě si kreslí. Prostě mi při tom bylo dobře a cítil jsem se fajn. Nevědomky tenkrát a vědomě dnes můžu říci, že je to pro mě ventil, jak se zbavit třeba věcí, který mě tíží. Je to způsob, jak se, abych tak řekl, obnovit a být zase bez problémů a prožívat vnitřní klid.

Takže by se dalo říci, že jsi cítil přetlak, který se ve tvém podání uvolňoval kresbou, malbou?
Jako děcko jsem to samozřejmě nedělal vědomě. Jednoduše mě to hrozně bavilo. Kreslil jsem si i u domácích úkolů, u kterých jsem pokreslil třeba celou stranu. Všechny sešity byly pokreslené, učitelky jen koukaly. Později jsem se rozhodl, že půjdu na uměleckou školu do Jablonce. Lákalo mě to tam, protože u toho bylo i řemeslo, rytí raznic a tak. Těžko to nějak vysvětlit, popsat slovy. Cítil jsem velkou chuť něco tvořit. Když jsem viděl Jurský park, kreslil jsem pořád dinosaury a všechno, co se mi líbilo, jsem měl chuť nakreslit. Bavilo mě vytvořit si nějakou představu a tu se potom pokusit ztvárnit. Dostat to ze sebe ven. Měl jsem pocit, že když to dostanu ze sebe ven, tak tomu budu líp rozumět.

Reklama

Takže jsi studoval v Jablonci uměleckou školu obor rytectví. Jaké to bylo?
Byla to skvělá škola. Cítil jsem, že je to správné. Měl jsem pocit, že tam patřím, byl jsem ve své kůži. Hrozně se mi ulevilo, že jsem se dostal mezi lidi, kteří vnímají umění a jejich postoj je otevřený. Mohl jsem mluvit o věcech, které mě zajímaly a nemusel jsem se bát, že mě nebudou poslouchat. Když jsme pracovali v ateliéru, cítil jsem tam z lidí pohodu. Byla tam cítit radost. Byla to strašná pohoda, úplně jiný svět.

Zmínil jsi se o nápadech, které nosíš v hlavě tak dlouho, až je prostě musíš namalovat. Pracuješ se svou imaginací, vidíš své obrazy před tím, něž je začneš malovat?
Určitě se to snažím nejdřív vidět. Začínám malovat se základní představou a postupně se do obrazu dostávají přirozeně další věci, které tam chtějí být. Není to dopředu přesně vymyšlená, vykalkulovaná věc. Postupně, jak o motivu během malby přemýšlím, uvědomuji si, jak spolu věci souvisejí.

Během tvého studia v Jablonci nebo krátce po něm, už jsi se malbě věnoval? Kdy přišel ten moment, kdy jsi si uvědomil, že malba je to pravé?
Na střední škole jsem se věnoval spíš hudbě, měli jsme s kamarády kapelu. To byl pro mě v té době způsob vyjádření se. Hudba je skvělá, ale opravdovost práce cítím jen při malování. Po střední jsem šel na textilku v Liberci, návrhářství a design šperků. V té době mě hodně ovlivnil film o malíři jménem Jean-Michel Basquiat, který režíroval Julian Schnabel. Hrozně na mě zapůsobila expresivnost jeho práce. Zaujal mě jeho svobodný přístup k malbě. Toulal se ulicemi New Yorku, dělal grafity a maloval. Tenhle film byl pro mě nový impuls do malování. Malování, to byla v té chvíli hrozná radost, těšil jsem se na to, že se bude něco dít. Měl jsem hroznou chuť pustit se poprvé do velkého plátna. Basquiat mě na začátku ovlivnil hodně a první moje obrazy jsou jeho stylu podobné. Udělal jsem pár obrazů a potom přišla možnost vystavovat v libereckých lázních. To mě povzbudilo a pracoval jsem dál.
Uvědomil jsem si, že moje cesta ke šťastnému životu vede skrz malbu. Začal jsem pracovat podle sebe, už to nebyl žádný Basquiat. Ve druhém semestru na textilce jsem byl v dobrém rozpoložení, věci se dařily a já hodně maloval. Cítil jsem, že jsem se rozmaloval a chytla mě vlna, která mě hrozně bavila. Cítil jsem to i z reakcí lidí, kteří na moje obrazy koukali.
To byl asi ten zlomový okamžik. V té době jsem se odpoutal od lidí, to neříkám ve zlém, se kterými jsem měl pocit, že mě něco svazuje. Na rozdíl od pocitu, který jsem měl při malování. Skrz malbu jsem se dokázal mnohem víc otevřít a díky tomu jsem mohl daleko víc užít okolní svět.

Chceš říci, že díky malbě si toho mohl o sobě říci mnohem víc než slovy, že tě lidi díky obrazům víc pochopili, poznali, kdo jsi?
Je to přesně tak. Trávil jsem čas mezi kamarády a měl jsem pocit, že jim chci něco sdělit, ale nedokázal jsem to slovy popsat. Nebyl jsem si jistý, jestli mě budou poslouchat a rozumět tomu. Díky malbě jsem to ze sebe dostal jinak než slovy. Je to pro mě tak nejlepší cesta, jak ze sebe dostat své pocity. Když stojím před plátnem, mám v sobě nějaké pocity, ale nestačí mi to jen říct. Na plátně ke svým dojmům přistupuji zpříma, čistě a nezaujatý. Malovat můžu naprosto upřímně. Můžu se snažit přesně vyjádřit to, co chci dostat ven.

Mohl bys mi popsat ten proces, který končí tím, že se na plátně objeví to, co v sobě nosíš, na co myslíš?
Mám různé zážitky. Například čtu nějakou zajímavou knihu, která mě nadchne a postupně se tím plním. Setkám se s lidmi a cítím, že energie je jiná, než když jsem sám. Cítím příval energie z druhých lidí. Nebo se procházím po městě a poslouchám hudbu. Moje srdcová záležitost je Nirvana, v každé skladbě cítím jinou barvu. Z těchto všech věcí čerpám. Plním se tím, až cítím, že jsem z toho né až tak úplně svěží. Cítím se zacpaný. Nedokážu potom věci okolo sebe prožívat s lehkostí. Když mám tohle všechno v sobě a přijdu k plátnu, začne to na něj prýštit. Před plátnem se otevřu a mám z čeho čerpat. Když je malba hotová, jsem zase svěží a můžu znovu do sebe věci nasávat. Když se na malbu podívám z odstupu, třeba týdne, najednou vidím tvary jinak, jsou třeba plnější, barvy jsou sytější. Je to taková hra mysli a pocitů. Když pracuji, uvědomuji si, že tu práci vyloženě miluji. Strašně mě to bere.

Jak je to s tvými výstavami, měl si jich v Liberci a Jablonci několik?
Pracoval jsem v té době v Baumaxu a snažil jsem se užívat si konzumního života a na svoji tvorbu jsem moc nemyslel, i když jsem maloval. Potom, na jaře 2008, přišla nabídka vystavovat v knihkupectví u sv. Antonína. Další možnost se naskytla v lednu, kdy jsem vystavoval portréty přátel v budově Krajského úřadu v Liberci. V roce 2009 jsem se poprvé pokoušel dostat na AVU. Dneska, když na tyhle svoje práce koukám s odstupem, vidím v tom své začátky. Snažil jsem najít expresivní styl malby, ve kterém se cítím dobře. Druhá výstava v roce 2009 byla v Babylonu. Následovala výstava v předsálí Galerie U Rytíře. Další výstavy byly v Jabloneckém klubu Aple, ale to není dobrý prostor pro vystavování.
V té době jsem měl už dostatek obrazů, a proto jsem mohl udělat velkou výstavu v liberecké knihovně, která byla zamluvená rok a půl dopředu. To bylo v prosinci 2009 a to mě nadchlo. Zaznamenal jsem hodně reakcí od lidí, to bylo fajn. Na začátku letošního roku jsem dělal podruhé přijímačky na AVU, tentokrát mi to vyšlo.

Jak vůbec vnímáš svoje přijetí do ateliéru malby?
Je to pro mě další přirozený krok. Chystám se na návštěvu k Rittsteinovi, abych mu ukázal svoje poslední malby. Chci mu ukázat a říct, jakým způsobem teď pracuji. Vím, že i když se mu to třeba nebude líbit, dokáže věci vyložit tak, aby se člověk mohl posunout za svoje hranice. Vždycky, když jsem ukazoval svoje práce, chtěl vidět ještě něco víc. Cítím z toho progres. Přijedu pak vždycky domů a vím, že můžu jít ještě dál. Nutí mě k tomu, abych si svoji práci víc a víc prožíval. Dokáže mě vyburcovat, přesně odhalí místa, která na obraze možná předznamenávají nějaký posun. Hrozně se na práci s ním těším.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama