Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Jaromír Typlt: Život mi zase jednou poručil

Liberec – Jaromír Typlt, dlouholetý dramaturg a kurátor Malé výstavní síně v Liberci a později Galerie U Rytíře. Básník, autor próz a esejí, divadelní performer. V loňském roce byl jeden z jeho textů zařazen do antologie nejlepších českých básní za poslední rok. Jeho práce v Liberci končí.

JAROMÍR TYPLT BYL BĚHEM ZAHÁJENÍ své poslední vernisáže, výstavy Ladislava Postupy v prostorách Galerie U Rytíře, odveden neznámým fantomem. Vzpomínáme. Foto: Roman DobešPři pohledu nazpět vidím dlouhou řadu projektů a obrovský kus práce, kterou nezištně věnoval jednotlivým autorům a všem obyvatelům Liberce. Myslím, že za tuto práci mu náleží veliké poděkování.

Jak to všechno začalo Jaromíre? Kde jsi se narodil a jaká byla tvoje cesta až do Malé výstavní síně v Liberci?
Původem jsem z Nové Paky, malého města v Podkrkonoší, které ovšem při každé příležitosti rád připomínám. Představuje pro mě takové skoro osudové znamení, protože má pozoruhodnou uměleckou tradici. Z Nové Paky pocházejí například hned tři členové Skupiny 42: sochař Ladislav Zívr – ten má shodou okolností právě teď velkou retrospektivu v liberecké Oblastní galerii, dále fotograf Miroslav Hák a malíř František Gross. Ale v Nové Pace je třeba i muzeum Podkrkonošského spiritismu, který právě tady měl v první polovině 20. století jedno ze svých center. Vždycky jsem tenhle kraj proslulý svou červenou hlínou a nalezišti drahých kamenů vnímal jako velikou inspiraci. Literatuře, hudbě a výtvarnému umění jsem naplno propadl už v době, kdy jsem v Nové Pace studoval na gymnáziu. A celkem logicky to pokračovalo studiem české literatury a filozofie v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

A dál, jak se stalo, že jsi se ocitl v Liberci a později jsi se zde stal kurátorem Malé výstavní síně? Měl jsi před tím ještě jiné zkušenosti v jiných výstavních prostorách?
Během studií v Praze jsem začal pravidelně chodit na výstavy a snažil se zorientovat v současném umění. K práci kurátora či galeristy jsem ale vědomě nesměřoval, spíše jsem si tu a tam zkoušel literárně komentovat tvorbu některých výtvarníků, kteří pro mě byli zajímaví – například malbu Vladimíra Kokolii. Že mu někdy budu sám dělat výstavu, to by mě tehdy rozhodně nenapadlo. Nesmím ale zapomenout, že živou vazbu k výtvarnému umění jsem měl i v osobě svého bratra Lubomíra Typlta, který je dnes velmi respektovaným malířem, ale možná ještě známější je jako textař alternativní hiphopové skupiny WWW. Lidé se často ptají, jestli ta shoda jmen je jenom náhodná… První svoje výstavy jsem ale uspořádal až po přestěhování se do Liberce, ke kterému jsme se společně s přítelkyní rozhodli v roce 1997. Začínali jsme tu úplně od začátku, bez přátel, bez známých, bez kontaktů. Nastoupil jsem na civilní vojenskou službu do Fokusu, kde jsem pracoval s duševně nemocnými. Jejich tvorba přímo volala po zveřejnění prostřednictvím knih a výstav. Velkým objevem pro mě byla osobnost malířky a básnířky Hany Fouskové ze Světlé pod Ještědem. Vydal jsem jí dvě básnické sbírky, které měly až nečekaný čtenářský ohlas. Připravil jsem také několik katalogů „art brut“, jak se někdy označuje tvorba autorů s psychiatrickou diagnózou. A v této souvislosti jsem se též seznámil s Karlem Čtveráčkem, kurátorem a jedním ze zakladatelů Malé výstavní síně. Při jednom z rozhovorů mi k mému překvapení nabídl, abych ho zastoupil v roli kurátora této galerie.

Reklama

Takže tvoje představa, o tom co budeš dělat, byla jiná?
Protože jsem měl vždycky nejblíže k literatuře, počítal jsem spíš s tím, že najdu práci, která bude souviset více s knihami. Nebo třeba s dramatizací poezie, jak jsem si to pár let později vyzkoušel v literárně-dramatickém oddělení liberecké základní umělecké školy, kde jsem vedl studentské divadlo poezie Mimo patro. Nabídka od Karla Čtveráčka tedy byla opravdu překvapením, ale velmi příjemným a motivujícím. Netrvalo dlouho a na začátku roku 2000 jsem připravil svoji první výstavu.

Když se ohlédneš za svým působením v Malé výstavní síni, vzpomeneš si, kolik výstav jsi připravil, které z nich byly pro tebe nejzajímavější, nejosobnější?
Je potřeba říci, že těch výstav bylo jen v Malé výstavní síni něco kolem stovky. A to nepočítám malé výstavy v takzvané fotokavárně. Takže není úplně jednoduché si vybrat – nezapomenutelní pro mě ale zůstávají Vladimír Kokolia, Jan Merta, Jiří Šigut, Dušan Šimánek, Alois Nožička, Viktor Kopasz… Pokud jde o výběr autorů, snažili jsme se dělat výstavy, které by svým významem přesahovaly rámec libereckého regionu. Liberec má sice svoje důležité výtvarníky a fotografy, ale určitě to není nevyčerpatelná řada, která by sama o sobě vydala na kvalitní program jedné galerie. V každém případě jsem se například pokoušel připomenout tradici liberecké fotografie ze 60. let. Zdálo se mi víc než nespravedlivé, že tu zapadlo do zapomnění třeba jméno Čestmíra Krátkého, který v roce 1968 odešel do emigrace a ještě dlouho po roce 1989 jako by neexistoval, přestože jeho práce velmi ovlivnila a vlastně dodnes ovlivňuje to, co se zde děje. Takže prvním zásadním projektem, do kterého jsem se vrhl, byla právě retrospektiva fotografií Čestmíra Krátkého s názvem Odnikud nikam. Ta byla navíc spojena i s malým průřezem činnosti Studia výtvarné fotografie, které v Liberci působilo v letech 1962–1969. Postupně se mi pak podařilo přesvědčit k retrospektivním výstavám i další dva významné členy tohoto tvůrčího sdružení – Jana Pikouse, to ještě v Malé výstavní síni, a aktuálně také Ladislava Postupu, už v Galerii U Rytíře. V rámci libereckého regionu jsme se pak zaměřili na autory jako jsou Jan Měřička, Karel Došek, Václav Benda, Rostislav Zárybnický, Vratislav Karel Novák, Ilona Chválová nebo Roman Karpaš.

Jak vnímáš aktuální dění v Liberci, je zde podle tebe tvůrčí potenciál?
Příjemnou novinkou je, že tu v posledních pár letech konečně začíná vznikat pozitivní tvůrčí tření, konkurence. Když jsem v Malé výstavní síni začínal, trochu mě tísnil pocit, že tu současné výtvarné umění vnímá početně dost omezené publikum a „nikam se to nehýbe“. Silně mi třeba scházela a stále schází aktivita zdejších vysokoškolských studentů – myslím, že jejich izolace na harcovských kolejích je pro zdejší kulturu velkým neštěstím. Můj pocit se ale začal podstatně lepšit od doby, kdy se v okruhu kolem fotografa Šimona Pikouse zformovala fotografická skupina 7.65. Cítím, že tu něco vzniká, ať v oblasti fotografického dokumentu nebo takzvané výtvarné fotografie, ale dokonce i společenské provokace – tím myslím právě Pikousovu výstavu kriticky zaměřenou proti loňskému mistrovství světa. Škoda jen, že se nezdvihl větší odpor proti bourání Tesca, Liberec si nechal tuhle architektonickou pozoruhodnost vzít až příliš snadno.

Která setkání tu ovlivnila tebe?
Napadají mě tři nejdůležitější jména: Jan Měřička, Ivan Acher a Pavel Novotný. Všichni tři mi pomohli uskutečnit věci, o kterých jsem předtím jen snil. Spolu s Měřičkou jsme několik let experimentovali s formou takzvané autorské knihy, kde se text úzce prolínal s grafickým tiskem i povrchem ručního papíru. Ivan Acher, skladatel, hudebník, ale také fotograf a filmař pocházející z Hrádku nad Nisou mi pootevřel dveře do světa nahrávání slova a zvuku, takže jsem si svoje texty postupně začal sám zpracovávat jako poslechové kompozice. Případné zájemce mohu odkázat na své stránky www.typlt.cz, kde jsou všechny nahrávky volně ke stažení. A tenhle zájem nás spojuje i s Pavlem Novotným, který vytvořil několik experimentálních nahrávek pro Český rozhlas a s neúnavnou energií se pouští i do živých autorských čtení nebo různých happeningů. A také do výuky německé literatury na Technické univerzitě v Liberci, což je jeho občanské povolání. Spolupráce s lidmi, kteří jsou takhle nabití energií, je podstatná pro to, aby člověk neuschnul.

Kdybys mohl říct něco o svých plánech nebo o projektech, které jsi ty sám vytvářel jako autor.
O plánech do budoucna nerad mluvím, protože to je nejlepší způsob, jak je neuskutečnit. Co je už domluvené, to jsou další představení Ursonate od Kurta Schwitterse, dadaistické básně, která hrajeme jako divadlo právě s Pavlem Novotným. Opět jedno z překvapení: původně jsme to v roce 2006 plánovali jako jednu jedinou akci pro studenty, ale Ursonate se uchytila a do dneška jsme měli řadu repríz po celé republice, ba dokonce vznikla nahrávka Českého rozhlasu. Zahráli jsme si už i na jedné svatbě a máme pozvání do klášterního chrámu… Loni se pro mě také otevřela nová spolupráce s hudebním skladatelem Michalem Ratajem, který mě vyzval ke společné improvizaci, v níž se propojuje slovo a počítačově upravovaný zvuk. To mě vždycky přitahovalo, rád vytvářím ze slov rozezvučelé prostory. Loni jsme s Ratajem takhle vystoupili v Praze, Brně a v Krakově a zdá se, že budeme pokračovat i v letošním roce. Na podzim dokonce snad i v liberecké knihovně! Jinak samozřejmě vznikají i další texty…

Taky vím, že jsi nedávno vydal knihu.
Vyšla na konci roku 2007 a jmenovala se Stisk. Obsahuje texty, které mají nejrůznější podobu: střídají se tu prózy, básně i eseje. Nejvíc mě zajímá pomezí, kde jedno přechází v druhé, i když to čtenáře někdy znejisťuje, protože mnozí z nich mají rádi, když báseň vypadá jako báseň a román jako román. Já to s oblibou křížím a různými cestami sleduji určité, pro mě zajímavé téma.

Křížíš i různé obory. Mezi jmény, o kterých jsi zatím mluvil, najdeme fotografy vedle spisovatelů, hudební skladatele vedle sochařů… Co je vlastně pojítkem mezi jednotlivými autory, kteří tě zajímají?
Na to kdyby se dalo snadno odpovědět! Bojím se zobecňovat, protože to vždy dříve nebo později končí v banalitě. Jediné, na co se můžu odvolat, je intuice. Právě ta mi vždycky řekne, jestli se konkrétní autor tím, co dělá, snaží dozvědět něco podstatného o tom, proč tu jsme, o lidské zkušenosti, nebo jestli jenom pohodlně seká kus za kusem, protože si osvojil určitou techniku a do ničeho jiného se nepouští. Pro mě je důležitý pocit, že se autor odváží i riskovat a je ochotný jít do neznáma, i když mu třeba zůstanou i prázdné ruce. Intuicí jsem se řídil i jako kurátor, nikdy jsem neprosazoval určitou striktní názorovou linii. Snažil jsem se zároveň vycházet z toho, že vedu galerii v určitém konkrétním místě, a přitahovat sem umění, které by se zdejším prostředím mohlo souviset, komunikovat. Vždy jsem se ptal, co ta, či ona výstava může dát právě divákovi v Liberci.

Smím se zeptat na důvod, proč z Liberce odcházíš?
Důvod je čistě osobní. Život poručil. Po dvanácti letech v Liberci jsem se musel poměrně rychle rozhodnout a odejít do Prahy. Odcházím s pocitem, že by tu určitě bylo v čem pokračovat. Koneckonců, kdo ví, třeba si mě tenhle kraj časem zase zavolá.

Co říci na závěr?
Asi to, že jsem měl v Liberci neuvěřitelné štěstí na práci. To znamená i na lidi, kteří mi celou dobu pomáhali a jsou podepsáni pod vším, co se v Malé výstavní síni a v Galerii U Rytíře podařilo uskutečnit. Těžko bych si býval poradil bez organizační pomoci Ivety Vírové, která nadále zůstává vedoucí Galerie U Rytíře, a bez Luďka Lukuvky, mého následovníka v roli kurátora. A vzácné pochopení jsem našel i u Petra Vostřáka, ředitele Kulturních služeb Liberec. Ten mi celou tu dobu nechával naprosto volnou ruku, takže jsem si opravdu mohl realizovat to, co jsem sám chtěl, a případných ústupků bylo tak málo, že ani nemá smysl o nich mluvit. Cítil jsem z jeho strany plnou svobodu a postupně i důvěru. Těžko říct, jestli se mi ještě někdy v životě podaří pracovat v podobně vstřícném prostředí.

Za sebe, myslím i za spoustu dalších, ti chci poděkovat za tvoji práci, která do Liberce přivedla mnoho zajímavých autorů. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat osobně, a do budoucna přeji jen to nejlepší. Doufám, že se znovu potkáme.
Díky. Kdo ví, třeba si mě tenhle kraj znovu přitáhne.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama