Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Ještě že pršelo tak málo, byla by to katastrofa

Liberec/Bílý Kostel - Rozhovor se záchranářem Jiřím Sekerkou potvrzuje mé vlastní útržkovité informace od lidí postižených povodní. Záchrana a pomoc lidem uvězněným při povodních v jejich domech byla pomalá a chaotická.

Záchranář Jiří Sekerka. Foto: Roman DobešS povodňovou vlnou odchází i šok lidí, kteří byli bezprostředně ohroženi nezvladatelným živlem. Voda vracející se do přirozených koryt řek a potoků odhalila velké materiální škody. Na povrch vyplouvají i další ne příliš optimistická zjištění.
Krátce: systém ochrany občanů před živelnou pohromou nefungoval příliš dobře. Dá–li se říci, že fungoval. Po obrovských záplavách na Moravě v roce 1997 a později v Čechách v roce 2002 se začaly budovat stavby chránící obyvatele ohrožených oblastí. Vzniklo i velké množství metodického textu, který měl zajistit hladký průběh záchranných akcí. Profesionální sbory i dobrovolníci záchranných složek získali během povodní v minulých letech velké množství zkušeností.

Srpnové povodně v Libereckém kraji a jejich průběh hodinu po hodině nasvědčuje ale tomu, že zkušení odborníci zůstali sedět doma. Jednoduše proto, že je nikdo o pomoc nepožádal. Ladem zůstaly nejen lidské síly, ale i velké množství technického materiálu, který je pro záchranné akce v rozbouřeném vodním živlu naprosto nezbytný. Zůstává nezodpovězenou otázkou, proč se tak stalo. Výsledkem této skutečnosti je fakt, že mnoho lidí čekalo na svou záchranu někdy i deset hodin. Byli mezi nimi staří nemohoucí lidé, kteří jen těžko opouštěli veškerý svůj majetek. Doufejme, že prognózy meteorologů se nevyplní a další bleskové záplavy nehrozí. Všichni můžou být rádi, že pršelo jen pár dní. Za jiných okolností by situace byla výrazně dramatičtější.

Na kterém místě a kdy jste zasahoval a co pro vás bylo prvním impulsem pro zapojení se do záchranných akcí?
K záchraně lidí jsem se zapojil na výzvu mého bývalého kolegy z dobrovolné záchranné služby, který je nyní u policie. Když jim přišla zpráva o blížícím se nebezpečí zavolal mi a vyzval mě, abych do hodiny podle svých možností vybavil auto materiálem potřebným k záchraně osob ze zatopených domů. Do auta jsem naházel veškerý svůj záchranářský materiál, půjčil jsem si raft. Pomáhali jsme v sobotu lidem v Bílem Kostele, který policie vytipovala jako jednu z nejpostiženějších oblastí a který byl zároveň naprosto odříznutý od světa.

Reklama

Jak vypadala situace na místě?
Měli jsme informace, že letecká záchrana má plné ruce práce v Chrastavě. Ihned jsme se proto pustili do evakuace lidí z nejohroženějších domů. Situace se samozřejmě vyvíjela a stávalo se, že lidé napoprvé naší pomoc odmítli. Snažili jsme se alespoň poučit je, jak se chovat, a vyzvali jsme je, aby si o pomoc řekli, až to bude nezbytné.
Poprvé se projevilo, že lidé nemají naprosto žádné znalosti, pokud jde o chování v rizikových situacích. Nikdo z nich například nevěděl, že signál pro žádost o záchranu ze zatopeného domu se signalizuje pomocí bílé látky nebo plochy umístěné na střechu domu. Hodně lidí bylo samozřejmě v šoku. Někteří se pomalu ani nepodívali z okna a my museli ověřovat, jestli jsou domy prázdné.

Byli jste jedinou jednotkou, která na místě zasahovala?
Ano, byli jsme tři lidé. Problém spočíval v nedostatku veškeré techniky. Chtěli jsme hlavně vyplnit čas čekání na leteckou záchranku. Původně jsme šli pro dvě čtyřleté děti, dvojčata. O jejich evakuaci nás prosil jejich otec. Další lidé, kteří nás původně odmítli, později prosili, když voda stále stoupala, abychom pro ně přišli. Nakonec jsme téměř po deseti hodinách zachránili osmnáct lidí ze dvou domů, včetně opravdu malých dětí. Bylo za pět minut dvanáct.

Jaké jsou vůbec vaše zkušenosti ze záchranných akcí?
Dobrovolným vodním záchranářem jsem už od svých náctých let. První křest vodou přišel při povodních na Moravě v roce 1997, které byly nesrovnatelně ničivější. Mám za sebou mnoho zážitků a hodin práce. Lítal jsem v podvěsu pod vrtulníkem a tahal lidi ze střech. Pomáhal jsem při všech velkých povodních. Mám toho za sebou hodně.

V čem vidíte problém nebo nezvládnutí záchranných akcí?
Chyběl jakýkoli monitoring. Nebylo možné spojit se se starostou a zeptat se ho, které domy jsou nejohroženější. Nikdo vlastně nevěděl, kdo pomoc potřebuje. Nakonec pak člověk slyší, že se k někomu nešlo dostat. Ale ze zkušeností můžu říct, že taková možnost neexistuje. Může být maximálně pozdě. Při záchraně nelze říct, že to nejde.
Pokoušel jsem se i o navádění vrtulníku pomocí standardní mezinárodní komunikace, ale nic. Jednoduše nefungovala koordinace. Pro velitele zásahu nemůže být problém spojit se se starostou. Společnost O2, která vyhrála výběrové řízení, má ze zákona povinnost zřídit krizová mobilní telefonní čísla. Na základě informací o stavu věcí se potom zásah dá koordinovat efektivněji. Mám pocit, že k ničemu takovému nedošlo. Navíc, pro záchranu osob je nutné speciální vybavení. Záchrana při povodních je hodně specifická. Uplatní se v ní lidé jako jsou například vodáci. Jsou schopní pádlovat v proudu a připravovat fixní lana. Mnoho lidí, které znám osobně a s nimi i jejich vybavení, zůstalo sedět doma prostě proto, že je nikdo nezavolal. To po všech těch zkušenostech a obrovských investicích neexistuje ani seznam takových lidí?

To nezní příliš dobře…
Potom se k člověku dostávají informace, možná to jsou fámy, ale například, že předseda vodní záchranné služby odmítl na místo vyjet. Proč?

Konkrétně v Bílém Kostele, jaký byl problém?
Základní problém v Bílém Kostele vidím na straně dobrovolných hasičů, kteří by měli být na tyto věci připravení, přijeli tři kluci. Zleva doprava, stáli zmatení. Říkali jsme jim, potřebujeme to a to, máte? Neměli nic, jediný záchranný prostředek. Lékárnu. Další věc je hrozná nevědomost lidí. Základní věci z civilní obrany, které se kdysi učily.
Je otázka, jestli by lidi zachránil vrtulník mnohem dřív před námi, kdyby věděli, jak o sobě dát vědět. Lidé mají samozřejmě strach. Těžko čekat nějaké racionální jednání. Mají strach z vody, z výšek. To je pochopitelné. Moje zkušenost je taková, že když to měla na povel armáda, jako třeba na Moravě, tak tyto základní věci fungovaly. Já jsem jen poblázněný záchranář, který chce pomoci. Nemám ale možnost organizačně cokoli ovlivnit. Takže když tu není nikdo, kdo bude vědět, koho a kam poslat, tak zůstanu doma a nevyužitý. Byl jsem opravdu hodně překvapený, že v Bílém Kostele jsme byli jediní, kdo měli člun. Myslím, že stejná situace byla ve všech menších obcích.

V Bílém Kostele byly naštěstí škody jen na majetku…
Všichni víme, pokud se to nezměnilo, že oficiálně je pět mrtvých, kteří utonuli přímo při povodních. Skutečnost je ale mnohem horší. Jestli mohu použít informace zprostředkované mým kamarádem policistou, který se mnou zachraňoval a který mi vlastně dal možnost lidem pomoci, tak musím říci, že skutečný počet obětí bude mnohem vyšší. Velkým procentem postižených lidí jsou starousedlíci. Znám případ starého člověka, který se ráno po povodních probudil v cizí chalupě, v cizí posteli a na nohách měl cizí bačkory. Den na to zemřel. Zastavilo se mu srdce.

Těžko k tomu něco dodat…
Chtěl bych říci, že můžeme být opravdu rádi, že pršelo relativně málo. Kdyby padala voda o dva dny déle, byla by to katastrofa. I tak to katastrofa je. Od povodní na Moravě jsem takovou zkázu neviděl. Bylo to strašné. S Moravou se to těžko srovná, ale byla to apokalypsa. Na strašně malém prostoru.
Nadzvedává mě to, že odpovědní lidé z Integrovaného záchranného systému, kteří znají mě a další lidi se zkušenostmi, kteří by byli opravdu hodně prospěšní zůstali sedět doma, protože jim nikdo nezavolal. Vyprdli se na nás. Nestáli o nás. Myslím si, že to mohlo proběhnout jinak. Není důvod bít se do prsou a říkat, že to bylo dobré. Dopadlo to relativně dobře, ale jen proto, že příroda byla docela milosrdná. Stačilo málo a mohlo to být opravdu vážné.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama