Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Jindřich Štreit: Upřímně, s otevřeným srdcem

Liberec – Výstava s názvem Braziliáni z Česka se kromě jiných míst objevila i v městském kině v Novém Boru. Autor Jindřich Štreit svou výstavu otevřel osobně.

JINDŘICH ŠTREIT PŘI PŘEDNÁŠCE na akademické půdě olomoucké univerzity Palackého. Foto: Roman DobešJindřich Štreit je nejen fotografem, ale i uznávaným pedagogem. Koncem minulého roku obdržel z rukou prezidenta republiky Václava Klause titul profesora.

Jaká byla cesta k tomuto projektu, kdo vás oslovil, kdo projekt financoval?
Pozval mě český konzulát ze Sao Paula. Cesta měla dva cíle. Od konce června 2009 až do konce března 2010 po Brazílii probíhá na různých místech má výstava českých fotografií. První vernisáže jsem se zúčastnil. Moje dcera Monika přiletěla zahrát na flétnu. Výstava byla instalována v úžasné galerii Instituto Moreira Salles v Sao Paulu. Vyšly celostránkové recenze v miliónových nákladech, v televizi velká reportáž. Druhým cílem bylo nafotografovat cyklus fotografií na téma české emigrace do Brazílie.

Pobyt zajišťoval český konzulát, který zajistil sponzorsky finanční prostředky. Staral se o mě Mgr. Kamil Pilatík, zaměstnanec konzulátu, jenž byl i mým průvodcem a napsal texty do knihy, která posléze vyšla za přispění Ministerstva kultury ČR.

Reklama

Měl jste ve svém přístupu k tématu volnou ruku?
Měl jsem volnou ruku. Byl jsem vázán na konzulát, který připravoval program návštěv českých emigrantů v mnohých místech po Brazílii.

Věděli Braziliáni kdo je fotografuje, znají vaši minulou práci nebo jste pro ně byl neznámým fotografem?
Měl jsem v Sao Paulu výstavu již v roce 2008 a tak jsem mezi Čechy již nebyl neznámým fotografem.

Jak dlouho jste v Brazílii pracoval? Byla to pro vás dostatečná doba pro ponoření se do tématu?
V Brazílii jsem byl měsíc. Času není nikdy dostatek.

Jaké jste Vy osobně měl ze setkání s českými emigranty pocity?
Brazílie je úžasná země s velikými sociálními kontrasty. V žádném případě jsem se nechtěl pouštět do brazilských témat a problémů země. Jistě by bylo atraktivní nafotografovat život ve slamech, ale to nebylo mým záměrem. Téma, které jsme si zvolili bylo optimální a pro mě velmi zajímavé. Můj strýc emigroval do Brazílie začátkem roku 1949 a tak naše rodina s tím žila po celou dobu.

Jakých lidí nebo prostředí konkrétně se tento cyklus týká?
Cyklus se týká české emigrace, která proběhla v několika vlnách od konce 19. století, ve 20.letech, v r. 1939, v r. 1948, po roce 1968. Mnozí lidé se rozhodli odejít do Brazílie i po sametové revoluci.

Prostředí jsou různá. Fotografovali jsme jak ve velkých městech Sao Paulo, Rio de Janeiro, ale také jsme odjeli do Bataypora, městeček, která nechal vybudovat J.A. Baťa nebo do malé vesnice 200 km od Ria, kde jsme navštívili 89tiletého faráře….. Také jsme přeletěli na jih Brazílie, do Porto Alegre a Nové Petropolis, kde žijí potomci, kteří přišli ze severu Čech, z Liberecka.

Jaký život podle vás dnes, odtrženi od vlasti, žijí?
Situace po roce 1989 se podstatně změnila. Už to nejsou lidé, kteří by se měli stydět za emigraci, ale kteří velmi často jezdí do své původní vlasti, učí se nebo se zdokonalují v češtině, sledují, co se u nás děje, navazují kontakty a mají zájem o vše české. Vzdálenost v současné době není problém. Za devět hodin jste v Jižní Americe. V době internetu nejste nikde na světě odtrženi od života. Navštívili jsme celou Baťovu rodinu, která udržuje kontakty se Zlínem; Trachtova rodina, která se podílela na vybudování Bataypora, jezdí do Brna. Atd., atd. Bezprostředně po návratu domů mě navštívilo několik lidí, s kterými jsem se setkal v Brazílii.

Jste známý především díky černobílé dokumentární práci. Bylo to poprvé kdy jste pracoval s barvou? Bylo to vaše svobodné rozhodnutí pracovat s barvou a jedná se o ojedinělou barevnou práci nebo se v budoucnu hodláte barevné fotografii věnovat více?
V Brazílii jsem fotografoval černobíle i barevně, ale když jsem potom doma porovnával a zvažoval, zvítězila barva. Brazílie je barevná země. Byl to můj první barevný cyklus, i když několik barevných fotografií jsem vytvořil i v předcházejícím cyklu Tichá nemoc, ale to mělo jiný význam. Myslím, že je třeba vždy zvažovat, jaké použijete vyjadřovací prostředky. Každé téma chce něco jiného a každé si řekne o to své.

Na čem v současné době pracujete? Máte další podobné “zakázky“?
Nyní pracuji na cyklu fotografií o Vítkově. Jsou opět černobílé.

Cestujete po celém světe, fotografujete, jste uznávaným pedagogem, nedávno jste získal titul profesora, kde berete sílu k takovému množství činností a nové vlastní fotografické práci?
Vše dělám s radostí a zaujetím. Potom je vše možné. Také mám výborné domácí zázemí a veliké pochopení u své ženy.

Zažil jste dlouhé období pracovního a osobního útisku, fotografoval jste tak zvaně do šuplíku. Jak dnes po letech, s odstupem času, vnímáte svou kariéru profesionálního dokumentaristy?
Práce dokumentaristy je dlouhodobý proces a nic se nemá vzdávat. Je nutné mít trpělivost a vydržet. Dokumentární fotografie je o čase.

V dnešní světě zahlceném obrázky, jaký význam má podle vás fotografie?
Věřím, že fotografie bude diváky zajímat a budou ji vnímat. Záleží také na nás, abychom přinášeli zajímavé a osobité výpovědi o jejich životě.

Co byste poradil mladým fotografům?
Buďte otevření, upřímní, nefotografujte na efekt, ale s otevřeným srdcem.

Jaký význam pro vás osobně má fotografie?
Fotografie mi dává možnost výpovědi o světě, ale i o sobě.