Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Má rudou barvu a chladne tvoje krev

Zase tu sedíš a čumíš. Přemýšlíš jak se mohlo stát, že si nestihl odeslat formulář k účasti. Věděl si o tom několik měsíců. Pořád byl čas. Sedíš a přemýšlíš jak se to mohlo stát. Slyšíš se jak vyprávíš o svých představách nápadech. Říkáš to někde u piva a lidé tě poslouchají. Možná si říkají, má to skvěle vymyšlené, to bude supr. Ale nebude. Zase tu sedíš a čumíš. Jak to, že si nestihl poslat tu přihlášku? Nápady v hlavě se kupí, chybí ventil, který by to pustil ven. Chybí ten krok. Pod váhou svých představ se začínáš prohýbat a únava tě někdy zasáhne natolik, že tě rozbolí celé tělo a ty začneš nadávat a osočovat se. Případně umlkneš a tiše trpíš, ve tváři s vyčítavým pohledem, koukáš na všechny okolo sebe. Říkáš si, co tak blbě čumíte, to se nedokážete ani usmát. Otravujete mi tím život.

Roman Dobeš 2010, Bez názvuExistují okamžiky, opravdu, někdy je to cítit. Máš pocit, že do sebe věci zapadají, ano musí to být takhle. Dokážeš vidět vrcholy a cítíš kudy se vydat, abys je krůček po krůčku, vrchol od vrcholu pospojoval. Cesta je jasná a ty se na ni těšíš. Laskáš si představu o tom jak uděláš krok k tomu prvnímu. Úplně se tetelíš a říkáš si, jak to bude velkolepé. Nic. Najednou bez varování, to celé zmizí. A zase tu sedíš a dumáš jak se to mohlo stát, že si nestihl podat tu přihlášku k účasti v soutěži. Věděl si o tom několik měsíců a teď čteš: Important – application forms will not be accepted during this week. Applications MUST be received in advance, either online or by post, by Sunday 18 July 2010. Kurva. Fakt je to s tebou na posrání. Sedíš tu a čumíš, nechápeš jak se to mohlo stát.

Jak si můžeš doprdele myslet, že přijde lepší okamžik. Jak si můžeš myslet, že budeš ještě líp připravený udělat to, co tě právě napadlo. Nadchlo tě to. Úplně si lebedíš v představě o tom, jak uděláš první krok. Lepší moment nepřijde, ten nápad prostě nedozraje. Nebudeš to celé vidět v ještě vostřejších konturách. Přece víš, že podstatou všeho je změna. Mění se neustále a úplně všechno, kontinuálně. Jako ty. Jako nápady, které přicházejí, kličkují mezi, až se jich někdo dotkne a udělá z nich část reality. Nemůžeš být líp připravenej, než v okamžiku, kdy to k tobě přijde.

Myšlenky se ztrácejí neustále. Opustí tě nekompromisně a bez varování na rohu kuchyňské linky a ty se můžeš jen zoufale otáčet a vzpomínat. Říká se: tak řekni něco podobného. A ono nic. Seš zase někde jinde, bez ničeho v ruce a přemýšlíš a dumáš, jak se to mohlo stát, že si nestihl podat formulář k účasti v soutěži.

Reklama

 

Tisíc nákladních lodí vyplulo z Děčína, cos poprvé mluvil o tom, jak se svezeš do Hamburku. Dokonce si to několikrát nazval svým dětským snem. Naposled si o tom mluvil včera. Prožíval si to, tu atmosféru sis navodil už mnohokrát. Zakončil si to slovy, to taky musím ještě udělat. Kdy? Až to zase jednou k tobě přijde? Třeba tě to tentokrát pořádně třískne do hlavy. Uvidíš jen bílo a v hlavě se ti rozsvítí. S úlevou si sáhneš na čelo a ucítíš teplou lepkavou hmotu. Má rudou barvu a chladne tvoje krev.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama