Když jsem se omlouval naší šéfredaktorce Lence Markovičové, že se nedostavím na redakční ranní poradu, protože jdu dělat tenhle rozhovor, řekla, že je to v pořádku. A dodala, že pan Nuska je velká osobnost, kterou podezřívá z geniality. Odvětil jsem, že se moc těším.
Teď společně s panem profesorem jedeme výtahem a já jen tak z lehka oťukávám: „Zima se ještě nevzdala, že? Už je to tu zase zpátky.“ A on mi odpovídá: „Zaskočilo mě to, vzal jsem si jen lehké boty a teď se kloužu.“
Vstoupíme do jeho kanceláře, která voní starým papírem. Regály jsou vyplněné spisy, stohy skript, komínky papírů jsou rozdělené záložkami, které vyčuhují a na kterých je napsáno: Symboliky, Analyzovat, Mytologéma, Mýtus obecně, Religionistika, Judaismus, Islám, Literatura, Divadlo, Hudba, Tanec, Etnografie, Folklór, Výtvarné umění…
Profesor mi nabízí kávu, kterou potřebuji, abych zvýšil frekvenci svého mozku. Dostanu teplé červené jablko. I jen letmý pohled po místnosti by mi stačil, abych si uvědomil, že všechny moje otázky, nad kterými jsem celkem dlouho přemýšlel, jsou vlastně asi dost banální.
Když sladím kávu, hrneček leží na skleněné desce stolu, pod kterou vidím rytiny portrétů zakladatelů filozofie, všimnu si staré plechovky. Pamatuji si ji matně ze svého dětství. Žluto, oranžovo, červeno, modrá plechovka jako od barvy, ve které se prodávaly tvrdé ovocné bonbóny.
„Tuhle plechovku znám, to je ta od bonbónů.“ „Ano, takové tvrdé ovocné bonbóny se v ní prodávaly. Já se hrozně nerad zbavuju věcí. Vždycky, když mě něco chvíli doprovází, věc do sebe nabírá naší společnou zkušenost, těžko ji potom jen tak lehce vyhodit.“ Usměji se. „Mám taky hrozně rád věci, které mají za sebou svůj vlastní život. Vždycky si říkám, když vidím starou věc, třeba někde ve starožitnictví, co už musí mít za sebou, kolik rukou na ni sáhlo a kolikrát už asi spadla z police.“ Profesor se na mě usměje. A začne vyprávět.
Po chvíli si uvědomím, že jsem ještě nepoložil ani jednu otázku a informace se na mě hrnou. Vlastně jsem ještě ani nezapnul diktafon. „Promiňte pane profesore, já si to tady jen zapnu, ať mi všechny ty věci neunikají…“