Reklama
 
Blog | Roman Dobeš

Tomáš Dianiška: Chci se věnovat současným tématům

Liberec – Už druhou divadelní sezónu je Tomáš Dianiška členem hereckého souboru činohry libereckého divadla Františka Xavery Šaldy. Malá scéna divadla uvedla několikrát jeho dramatickou prvotinu s názvem Googling and Fucking, která je po zařazení do programu divadla neustále vyprodána.

NEJVĚTŠÍM DIVADELNÍM ZÁŽITKEM pro Tomáše Dianišku bylo první předvedení jeho vlastní hry. Byla to prozatím jen malá ukázka jeho dramatické prvotiny a diváci nadšeně aplaudovali. Foto: Roman DobešTitul dramatické prvotiny Tomáše Dianišky je parafrází názvu hry britského dramatika Marka Ravenhilla z roku 1996 Shopping and Fucking, které na liberecké scéně uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem. Tématem Ravenhillova hry je vrcholný konzumerismus devadesátých let s jeho citovou vyprahlostí, boomem chemických drog a všudypřítomným sexem. Dianiška píše o nejaktuálnější současnosti mladé generace.

Drogy, sex i konzum jsou v jeho hře synonymem elektronické komunikace, svébytné mytologie internetu s jeho božstvy jako je Google, Facebook nebo Youtube. Hra ve zkrácené verzi měla premiéru 18. září 2009 v libereckých Městských lázních. V Malém divadle v Liberci ji v březnu můžete poprvé vidět celou. Spolu s autorem scénáře, režisérem a hercem Tomášem Dianiškou ve hře účinkují Karolína Baranová, Vendula Svobodová a Barbora Kubátová.

Tomáši, jsi mladý herec a v současné době už i autor divadelní hry. Mohl bys říct něco o sobě?
Je mi pětadvacet let. Druhou sezónu hraji v souboru divadla F.X. Šaldy. Před tímto angažmá jsem dělal herectví na DAMU obor činohra. Úplně původně jsem z Banské Bystrice ze Slovenska, takže normálně hovorým po slovensky obyčajně (smích). Na češtinu mě přeučili na škole. Studoval jsem u Aloise Švehlíka, Jana Nebezkého a Evy Saltzmanové.

Reklama

Jak jsi se tedy dostal ze Slovenska až na pražskou DAMU, bylo to asi přes studia?
Ano. Po střední škole jsem si podal přihlášky na vysokou v okruhu pět set kilometrů. Košice, Bratislava, Praha, Brno. Praha měla přijímačky jako první, to že mě přijali jsem se dozvěděl ještě před ostatními přijímačkami, takže jsem je už ani neabsolvoval.

Vyšlo to hned na poprvé?
Jo, jo vyšlo.

To je výborné…
Takže jsi dokončil školu a dál?
Před pár měsíci jsem ji definitivně dokončil. Do Liberce jsem přišel rovnou z DAMU. Tam jsme dělali se spolužáky, kamarády taková punková divadla. Většinou se to jmenovalo něco jako Láska, vole a tak. Chodili na to hrozně mladí lidé. Když jsem se dostal do Liberce, zjistil jsem, že tady chodí do divadla úplně jiná skupina lidí, jiná generace. Což je asi normální, protože se jedná o velké divadlo s repertoárem pro co nejširší publikum. Já jsem klasické tituly, jako je například Shakespeare, hrál jenom na škole. Já jsem se k divadlu dostal až ve svých sedmnácti a ze školy jsem si zvyknul, že divadlo může být zábavné. I pro mladé lidi. S tím jsem se tady moc nesetkal. Proto mě začalo zajímat, co by Liberečáci řekli na to, kdybychom jim předvedli hru pro současnou generaci dvaceti až třicetiletých a hlavně hru přímo o této generaci. To je něco, co dramaturgie místního divadla zatím nenabízí. Na tomhle jsme se domluvili s kamarády v hospodě. Řekli jsme si, ok, tak jo, bude to sranda. No a tak vznikl Googling. Vymýšleli jsme, o čem by to mělo být, aby to opravdu mluvilo o mladé generaci.

Viděl jsem jednu ze dvou ukázek z tvojí hry. Jedna se konala v lázních a ta druhá někdy před Vánoci v klubu Barandoff. Moc mě to pobavilo, a nejen mě, pokud vím, lidi seděli i na schodech a vlastně mohli jenom poslouchat. Jak jste s hrou až do dneška pracovali?
Já jsem napsal scénář a režie těch dvou krátkých předvedení byla tak nějak společná. Zkoušeli jsme to na čtyřikrát. Mělo to opravdu docela úspěch. Celá hra má něco okolo dvaceti stránek. Ta část, kterou jsme už veřejně předvedli, to bylo asi jen sedm stran. První představení bylo v lázních jako součást programu sdružení DrinkArt, které vede Nikol Kadlecová. V té době Googling vznikal, takže jsem vzal jen pár částí. Celé dohromady je to ale celovečerní hra, která bude poprvé k vidění 19. března v Malém divadle. Hrozně mě potěšilo, že nám divadlo prostor nabídlo a že to s námi zkusí. Takže hra bude mít všechny atributy divadelní hry, ale bude to navíc punkový úlet. V lázních bylo asi 250 lidí, kteří tam byli více méně náhodou kvůli celému programu, nevěděli, co je čeká, všichni byli mladí. Pro mě osobně byla spontánní děkovačka po představení největší divadelní zážitek. A už jsem stál i v Národním divadle. Tohle bylo jiné, protože jsme si to celé udělali úplně sami.

Jak ta hra dnes vypadá, s kým na tomto projektu spolupracuješ?
Chtěli jsme, aby se na hře podíleli lidé pod třicet let, a to se nám povedlo, já jsem vlastně nejstarší. Obsazení se rozšířilo, takže kompletní verze Googling and Fucking má tři herce a jedna role se bude alternovat a tu budou hrát studentky herectví z DAMU Vendula Svobodová a Barbora Kubátová. Potom jsem tam já a Karolína Baranová, která je také herečkou divadla v Liberci. Původně jsem to měl režírovat já, toho jsem se trochu zalekl, protože kdybych měl ve hře hrát, napsat ji, vlastně ji i produkuji, a ještě to režírovat, to bych si připadal jak Mel Gibson, co si dělá všechno sám (smích). Takže režii bude nakonec dělat Braňo Holiček, který je studentem režie, a kromě školy je ve stálém angažmá ve studiu Ypsilon. Moc se na to těším. Je to hra o současné generaci, kterou vytváří současná generace. Teď aby ještě přišli. Musíme najít způsob jak, takový správný informační kanál, aby se to dostalo k naší cílové skupině. Chceme, aby naše divadlo bylo víc jako třeba film, takové jakože klipové divadlo, ve kterém se pořád něco děje a diváci se dostanou víc do děje a nebudou tam jen tak sedět. Aby to celé bylo jako party, přemýšlím, že s námi na jevišti bude například celou dobu DJ. Chci živé divadlo, koncert, show, hodně muziky a nahlas, prostě punková party. Bude to veliký, nahlas, moc (smích).

Jaký bude do budoucna osud tvojí nové hry, čemu jinému, kromě svého libereckého angažmá, se věnuješ?
Hru chceme reprizovat, pokud bude mít úspěch a bude o ni zájem. Je to ideální hra pro různé divadelní festivaly. Žádné zvláštní rekvizity nejsou potřeba a hrají to tři nebo i dva herci. Jinak žiji v Praze a jsem v angažmá v divadle Rubín. To je právě takové generační divadlo, které vede můj spolužák. Dramaturgie se snaží vybírat takové věci, které by do divadla přilákaly mladé publikum. Objevují se tam opravdu současná témata, hry o feministkách, homosexuálech a lidi se tím baví. Připravuje se hra, retro ve stylu 90. let, kterým se dnes mladí baví. To jsou věci, které mě baví, a tomu se chci věnovat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama