Bohumil Nuska: Beru svět okolo sebe, jaký je…

Bohumil Nuska, prozaik a básník, výtvarník, historik umění, kulturní historik, estetik, filosof. Setkání s ním pro mě byl úžasný zážitek, který bych se rád pokusil tlumočit tímto rozhovorem.

Pro začátek bych se vás, pane profesore, chtěl zeptat jednoduše, jak se máte?

Na všeobecnou otázku je nejlepší všeobecná odpověď. Mám podivně hodně práce, takže se snažím věci si kvantifikovat, rozdělit. Je zvláštní zjištění, kdysi jsem to někde četl a teď si ve svých letech uvědomuji, čas se hrozně zrychluje. Subjektivní prožitek času je jiný. Ono to zní banálně, člověk nemá v důchodu čas, i když já ještě pracuji, zajít si na pivo. Jinak jsem to prožíval dřív, to jsem se někde zapomněl a čas běžel a dnes najednou týden se překulí. Takže míň věcí stíhám a je to tím, že člověk asi všechno potřebuje dělat důkladněji.

Jinak práce se mi daří nebo alespoň myslím. Teď jsem dodělal knížku, jmenuje se Interview, dnes o ní budu jednat s panem redaktorem Kopáčem, který mi poslal nejprve nějaké obecné otázky. Postupně se to ale vyvinulo v něco jiného, narostlo nám to. Začaly se do toho zamíchávat vzpomínky na dětství, až vznikly něco jako paměti. Nevím jak to celé dopadne (smích).

Vedle toho mám rozdělanou knížku, která se jmenuje Rytmus, tvorba, divadlo, na které mi hodně záleží. Jedná se o symbolonickou knihu, která sleduje rytmus jako základní hodnotu, která se na divadle projevuje v různých kvalitách.

Jakou podobu má vaše působení na Technické univerzitě v Liberci?

Působím zde jako profesor, katedru filozofie už nějaký rok nevedu. Věnuji se zde kulturní historii, dějinám umění a estetice. Dějiny kultury to je hezké, sem patří všechno co je lidské. Pracovní úvazek nemám veliký, přeci jen už jsem starší pán, co je tu pro ozdobu (smích). Uvidíme v létě, jak to bude pokračovat, zatím jsem členem akademické obce a učím.

Co je to tedy kultura, civilizace, kultura civilizace?

Já sám se kulturologii hodně věnuji. Se studenty definujeme pojmy jako je právě kultura a civilizace, což se hodně zaměňuje. Civilizace je kulturní vývoj od usedlého života člověka. Lovci nemají vesnici, obec. A to je datováno přesně od vzniku zemědělství. Rovnice je tedy jednoduchá. Objev zemědělství, možnost usedlého života, vesnice, obec a už to běží, civilizace.

Kultura nebo já ji tak vidím, je typický projev lidského, atribut, jakákoli činnost je vlastně kulturní povahy a tím se lišíme od zvířat. Která nemají kulturu, i když se to velice podobá. V kultuře je dána tradice. Zvířecí tlupa se také vzájemně učí, ale není tam co je člověku dáno, to znamená, že kultura je pořád na vzestupu, že je zde vývoj. Kultura je latinské slovo znamenající zušlechťování, pěstování, to zvířátka nemají.

Nedávno jsem psal pozvánku o tom, že kultura je vlastně všechno okolo nás…

Všechno. Kultura, je de limitans neboli rozdělující prvek mezi lidským a zvířecím. To, že zvířata nemají kulturu, protože jinak jsme k nepoznání, máme stejné pohyby, metabolismus. Primáti si podávají ruku stejně jako my, plácají se po zádech, líbají se, lezou na palandu přesně jako vojáci, mládě šimpanze má do tří let navrch nad lidským, pak se to zastaví a člověk jde prudce nahoru. Šimpanzi se do tří let domlouvají a to prosím v celých větách, samozřejmě bez možnosti verbalizace…

Je zajímavé, což by zajímalo i feministky, že inteligentnější jsou samičky. Protože to potřebují při komunikaci s mláďaty. Prostě mateřský jazyk, ženy jsou obecně výmluvnější. Třeba kazatel nebo já nevím řečník Démosthenés, takový řekněme fundament možná i určitá bojovnost, logická struktura je vlastní zase mužům. Výmluvnost, elokvence, to povídání, někdy švitoření v tramvajích, to je dispozice žen. Samozřejmě existuje množství výjimek.

Kulturní činnost je tedy typicky lidská, lidské specifikum. Paradox je si uvědomit, že i nežádoucí a sociálně nežádoucí jevy jsou kulturní povahy. Zločinnost je kulturní fenomén. Sebevražednost, to zvířata nemají.

Když se rozhlížím okolo sebe, všímám si, že lidé se mezi sebou chovají jako zvířata a to nemyslím jen v přeneseném slova smyslu. Ale třeba i jen když spolu hovoří. Každý si neustále ověřujeme vlastní pozici a snažíme se druhé přesvědčit o její smysluplnosti…

To je ten milion let v nás. My jako Homo sapiens existujeme řekněme sto tisíc let, civilizace, jestli dovolíte, teprve deset tisíc let, no a ty obrovská tisíciletí jsou v nás, všechno možné. Hájení území, to jsou rvačky v hospodě. Lovec potřebuje hájit své území, aby se uživil. Zemědělství umožnilo, aby se v liberecké kotlině mohlo usadit tolik lidí, jinak lovců by tu bylo pár desítek. Sto tisíc na celé zeměkouli.

Jak je to se vznešenými projevy lidství…

Pudy, ty nejušlechtilejší, člověk si dělal takové analýzy, třeba altruismus, to je všechno krásné, matka Tereza, která se obětovala za druhé, za děti. Najdeme ale, že jsou to všechno emanace (z podstaty vyvěrající, poznámka redakce), aniž by jsme tím shazovali ty ušlechtilé. Je to ale jen sebeobětování za kolektiv. I vlci pošlou nejslabšího jedince jako prvního. Když se blíží predátoři, tak býci udělají kruh a ti silní vystoupí a brání děti uprostřed. To je pořád v nás. Srovnávací psychologové popisují chování zvířat, když je smečka ohrožená, vybere nejslabšího jedince, který je obětován. Když se objeví nebezpečí, nastupují bojovníci. Čili ta struktura je stále v nás. Obětovat se za jiné, je to krásné a ušlechtilé, ale v podstatě jde o to, aby přežila skupina. Největší hrozbou pro skupinu je její vymření. Na jedinci nezáleží, to je to strašné. Záleží, ale… nejdůležitější je přežití druhu, jeho smrt je biologicky nebezpečná.

Tento zvláštní, všem společný common sence (zdravý rozum, poznámka redakce), schopnost obětovat se, která začíná u mravenců, kteří tělíčky uhasí plamen svíčky a končí u nejušlechti­lejšího jednání lidí za války. To je všechno krásné! Ale ten kořen (poklepává na svou hlavu) je někde hluboko v nás. Musí, aby se neztratil. A takhle můžeme najít v naší bioetické stránce všechno. I ty nejušlechtilejší lidské vlastnosti se dají, jejich kořeny, bohužel nalézt v tom biologickém, jehož smysl je přežít. Zůstat.

Jak se díváte z nadhledu na planetu Zemi a náš život na ní? Nedávno jsem se bavil s kamarády nad pivem a rozhovor jsme zakončili slovy, že stejně nic nevíme, ženeme se na rozžhavené kouli, něčím, o čem nevíme co to je…

Vždycky studentům říkám, jsme na začátku vědy. Přátelé botanikové začnou studovat psychologii rostlin, které se dorozumívají. Jak by ne, jsou tu o statisíce let déle.

Jsme na začátku. Zeměkoule je žhavá koule, na které je taková slupinka, to je pevnina. Kosmologie, to mi nedělá dobře, já jsem teď o tom hodně četl…

Proč vám to nedělá dobře…?

No tak, my si tady myslíme, že tohle všechno okolo něco je… Všechno co je, my sami jsme složeni z těla mrtvých hvězd, jinak dál jen vodík. Další vyšší řady prvků jsou ve slunečních pecích.

Ví se, že slunce se rozedme a stane se z něj nova asi za 4,5 miliardy let. Naše zeměkoulička se během zlomku vteřiny rozpustí a stane se součástí slunce. Takže žádní Máchové, Nerudové nebudou. No, stačí když jsou na rok, jakápak ctižádost…(smích) Hálek… Všechno padá do chřtánu minulého. Už teď, když si povídáme, váš příchod je potopen v neexistenci a to člověku dává pokoru, myslím, alespoň mně… Nic není na věky. Všechno zanikne.

Za mnoho miliard let se proces zase obrátí a bude nový Big Bang, Velký třesk… Pulsující vesmír, Indové to intuitivně vytušili… Všechno co existuje bude rozptýlené a jednotlivé atomy věcí budou od sebe vzdáleny miliardy let a budou součásti jiných soustav. Živým tvorům je dáno, že vnímají skutečnost jako takovou, teď ji vidíme… Navíc ona je jiná, jak zjistili Novokantovci, už s tím začal Kant a Indové dřív samozřejmě. Všechno je jen symbol, není to tak jak to vidíme. I když na to musíme brát zřetel. Když si nedáte pozor, tak vás tramvaj zajede, je to nějaká entita i moucha se jí vyhne. Musíme to brát tak, že je to všechno jen hra.

Člověk a jeho tělo se musí podřídit naší vnímané realitě, musíme respektovat fyzikální zákony. Jak vnímáte tento rozpor mezi tělem a myslí, která má schopnost uvědomit si, že věci okolo nás nemusejí být tak jak se zdají?

Tato otázka byla formulována v některých systémech, kde ji přirovnávají k jezdci a koni, kdy tělo je kůň a jezdec je intelekt nebo duchovní stránka člověka. Nebo to co mozek, nejsložitější aparát ve známém vesmíru, představuje. Pravděpodobně existuje nekonečný počet vesmírů, to berte prosím jako spekulaci, jako básnický obraz. To co si povídáme, se v jiném vesmíru odehrává o pět minut později. To jsou divný věci (smích). Tím se vysvětluje prekognice (předvídání budoucnosti, jasnovidnost, poznámka redakce).

Budoucnost už je. A minulost ještě je. To je divný. Čili bezčasí. Dříve se říkalo, že božská inteligence je vševědoucí. Ne, pro ni není čas. Čas je jen lidská kategorie, kterou vnímáme svět. Takže svět poznáváme jako vnější formu, jako symbol, zástupný znak, ale to, že jsme schopni si to uvědomit, to je moment, kdy se dostáváme nad tento systém a to je podivuhodné. Dá se tak modelovat něco nelogického. Matematicky lze vytvořit různé modely, které nejsou opřené o naše smyslové vnímání ani na to nemáme vybavení. Zjednodušeně, dvě a dvě může být v jiném systému osm.

Jakým způsobem vycházíte s realitou okolo nás? Chci říct, při všech těch znalostech a z toho pramenící zkušenosti, musíte vidět mnohem víc než běžný člověk, který je určitě víc zaměřený na bezprostřední skutečnost?

Při filozofickém vhledu si uvědomím, že fungujeme v soustavě klamných obrazů. Opět to pojmenovali v indické filozofii. Okolo nás tančí Mája (jméno královny matky Buddhy, pozn. redakce) a my jsme obklopeni jen zdáním.

Ale selským rozumem, co je viděno, vzato a dáno, to platí. Mohu si sebevíc spekulovat a skočit nad To a vědět, že je to všechno jinak, než to vidím, ale nakonec jsme všichni jen lovci a rybáři. Čili platí, co vidím. Beru svět jaký je. Vím, že je to hra, to je poznání filozofické, ale jen blázen přestane jíst. Dám si pozor, abych nezakopl, když mám hlad půjdu na oběd. Beru svět jaký je, ale vím, že je to jinak.

Na světě je nekonečné množství vesmírů

Jak poznamenal sám pan profesor Nuska, náš vesmír je pravděpodobně jen jednou z variant možných vesmírů. Osobně tomu věřím. Vždyť jen jednotlivé lidské osudy, životy, jsou samostatnými a jedinečnými vesmíry. Za veliký úspěch by se dalo považovat už jen to, pokud se jednotlivci podaří opustit svůj vlastní osobní vesmír a dostat se jiného vesmíru druhého, nejbližšího člověka. Tím, myslím, musíme začít. Je těžké na stránkách novin, obzvlášť deníků, představit nebo alespoň naznačit podobu vesmíru, člověka. Osobu pana Bohumila Nuska považuji za natolik zajímavou, abych tento rozhovor, s ohledem na množství materiálu, rozdělil na dvě části. Tu druhou najdet pod titulkem Profesor, filozof Bohumil Nuska: Naše instinky jsou porád pravěké