Mluvil o tom, že by byl rád kdyby udělali divoké divadlo, oslovili diváckou skupinu svých vrstevníků a uspořádali punkové setkání a promluvili o tom, co je pro ně současné, co prožívají. Už je to tedy venku. Googling and Fucking má za sebou svou premiéru a byl to opravdový punk.
O čem hra je ?
Hra se zabývá nejaktuálnější společenskou, sociální situací současné generace dvaceti, pětadvacetiletých mladých lidí. Téma, o kterém se zde mluví, se samozřejmě dotýká mnohem širší vrstvy, ti ji ovšem zřejmě neprožívají tak intenzivně a hlavně za sebou mají množství protichůdných zkušeností.
Autor hry a herec Tomáš Dianiška (rozhovor Liberecký deník 1. 3. 2010), režisér Braňo Holiček, dramaturg Jan Tošovský, herečky Karolína Baranová, Barbora Kubátová a Vendula Svobodová, ti všichni patří ke generaci, která má téměř nulovou zkušenost s totalitní kapitolou našich národních dějin. Narodili se a vyrostli do naprosto jiné doby, klávesnice počítače, digitální technologie, virtuální realita, kyber prostor vstoupily do jejich životů naprosto přirozeně, prožívají ji tedy naplno. Jsou ale také schopní sebereflexe a nadhledu. Jsou schopni rozpoznat a mluvit o limitech, omezeních, patologických projevech.
„Můžu říct, že se nám to povedlo, alespoň z reakcí diváků, z toho, kdo hlavně se na nás přišel podívat. Sál byl naprosto vyprodaný, museli jsme přidávat židle, lidi seděli na zemi. Většina publika byli naši vrstevníci. Přišli ale i kolegové z divadla, byli překvapení právě tímhle faktem,“ řekl do telefonu hlasem plným smíchu Tomáš Dianiška.
Spokojenost a radost z něj sálala i přes elektronické obvody mobilního telefonu. Divadelní hra Googling and Fucking se věnuje tématu elektronické komunikace, internetovým sociálním sítím, multimediálním portálům, lidským vztahům, schůzkám, milostným dopisům, rozpadům vztahů, závislostem, které se odehrávají na nádherně lesklé ploše paměťových disků našich osobních počítačů a z toho plynoucích společenských a sociálních důsledků. Pocity odcizení, samoty, naděje, že zapnutím počítače vyplníte prázdnotu, která vás obklopuje nebo vás dokonce vyplňuje.
Když ve hře zazní replika: „Padá server, přej si něco,“ mrazí mě za ušima a směji se. Autoři hry jsou ale nad věcí. Já sám jsem se s Tomášem Dianiškou potkal na Facebooku. Později jsme se sešli osobně a seznámili se. V šatně při generálce, kterou jsem fotografoval a ze které pocházení snímky k tomuto článku, jsem se seznámil i s ostatními. Všichni protagonisté jsou nad věcí, komentují současný stav věcí a ostatní na to slyší. V šatně si vyměňujeme kontaktní maily a smějeme se, jak je to mladé divadlo zatraceně současné.
Co bude dál ?
Ale zpět k premiéře. Jednoduše řečeno, povedlo se to. Reakce a aplaus publika, následná after party v divadelním klubu a dále v klubu Barandoff, kde hiphopová skupina Spodina 13, která se předvedla i při samotném představení, přidala další kousky. Nejbližší představení 17. dubna, opět v Malém divadle v Liberci, je už vyprodané, hledá se tedy další termín.
„Jsem rád, jak to dopadlo. Přišli i starší lidé a líbilo se jim to, dokonce chtějí přijít znovu. Pan Helšus, který se na nás také přišel podívat, ocenil, že ve hře objevují i odkazy na vážnější věci, například na Věc Makropulos. Do příběhu se dostala i linka dvou hrdinů, která spojuje jednotlivé scénky, a to je dobře. Za nejdůležitější sdělení považuji myšlenku, že kdo neexistuje na internetu, jako by existoval jen napůl. To pro mě představuje dialog: „Co o mě víš?“ „Nic.“ „A změnilo se něco?“ „Nic.“ Tuhle myšlenku jsme se snažili dotáhnout na internetové adrese www.killmyselfoninternet.com.
Uvidíme kolik lidí se k tomu odhodlá. Hru budeme hrát, jak to půjde. Liberecké divadlo nám vyšlo hodně vstříc, tak dokud bude zájem… Rád bych také Googling and Fucking konfrontoval s pražským publikem, které je na podobné věci přeci jen trochu víc zvyklé. Samozřejmě se budeme účastnit i dalších festivalů,“ vyjádřil svůj názor režisér Braňo Holiček.