Marek Hofman: Poctivá práce nás přežije

Při přepisování rozhovorů nikdy nevím, co přesně vybrat. Chtělo by to ještě kousek tady, a tohle taky vynechat nemůžu. Je to marný boj. Postihnout charakter, myšlení, na to je jedna stránka krátká.

Grafika Marka Hofmana jsem poznal dávno. Pominu–li nedávnou událost, kdy jsme se setkali u příležitosti dvacetiletého výročí, naposledy jsme společně prožili atmosféru přijímacích zkoušek na Umprum…

Potkali jsme se na přijímačkách na umprumku, já byl neúspěšný, jak to bylo v té době s tebou? Dlouho jsme se neviděli.
Zhruba v období 2002 jsem dělal přijímačky, nadvakrát, a dostal jsem se na animovaný film k Bártovi. Ve čtvrťáku jsem přešel ke Štormovi na písmo. Tam jsem zůstal. Ale v obou případech, já jsem nebyl takové to šťastné umprumácké dítě, který je šťastný, že se dostalo. Mně to tam moc nesedělo, ani s kantorama to nebylo nějak idylické. Navíc se citelně měnila atmosféra. I když na umprum nadávám, měl jsem tu kliku, že to tam ještě běželo postaru. Kreslilo se, měli jsme dílny. Teď už je tendence všechno rušit a udělat z toho moderní školu, ve stylu konceptuální myšlenky, že výtvarník vlastně nemusí umět kreslit a nemusí umět práci realizovat, protože to za něho udělají jiní. Což je podle mě blbost. Už v době, kdy jsem byl na Umprum, se vyžadovaly dvě základní věci, které podle mě do umění tak výrazně nepatří. A to je originalita a myšlenka. Nejvíc se cenilo, aby byl výtvarník originální. Což znamená být nový, nikomu se nepodobat. Mně to přijde jako rouhání nebo pýcha.

Jakoby nikdy nic předtím nebylo…
Jako kdyby přede mnou nikdo a já jsem výjimečný a s nikým nemám nic společného a nemůžete říct, to se podobá tomu a támhle tomu, protože já jsem výjimečný. Tak v tu chvíli jsem si říkal, no tak dobrý. Za prvé naprostá novost to není nikdy a za druhé ani to není hodnota. Hodnota je to dílo. Chci vidět to, co je předmětem originality.

Jakože cenit si novosti jako hodnoty je nesmysl, protože to svou hodnotu ztrácí ve chvíli, kdy už to nové není…
Přesně tak, za prvé. Za druhé ve skutečnosti nikdy nic nového není. Ve skutečnosti každý, kdo dělá něco dobrého v sobě, nese nějaký odkaz svých předchůdců. Pokud je to vytržené z kontextu…, ty úplně nové věci jsou takové blbosti, co jsem tak pozoroval. Slovo originál znamená úvodní. Od slova počátek. Je to něco, co vzniká od počátku s tvojí vůlí. Ale to neznamená nové. Je to omyl ve výkladu slov, kterého se dopouští dnešní jazyková kultura. To, že děláš něco originální, je dobré. Znamená to, že to člověk dělá z nadšení, chce, aby to bylo hezké, dělá na tom tak nějak autenticky. Prožíváš to. To je originalita. Ale neznamená to, že se nikomu nepodobá. Myslím si, že pokud má umění přežít, zákonitě se musí cyklicky vrátit někam do podoby středověku, kdy umělec vlastně nebyl, bylo jen to dílo. Známe majitele stavebních hutí, ale ne jednotlivé sochaře. Všichni se snažili, aby to bylo hezké, aby to vyjadřovalo jejich myšlení.

Opravdu si myslíš, že by se umělci dobrovolně zřekli svého autorství…
Myslím si, že to k tomu bude muset směřovat, aby to nezaniklo. V rámci pročištění. Do doby středověku, kdy lidé pracovali ke slávě boží než ke slávě vlastní. Snažili se oslavovat stvoření, krásu a hloubku světa. Jeho pravdivost. A nesnažili se oslavovat sebe. Ve chvíli, kdy se začal rodit kult umělce, objevila se osobnost umělce. Postupně to spělo až k modelu génia, což je v pořádku, byl to vývoj. Ve chvíli, kdy se tento kult nafoukne až příliš, což si myslím, zažíváme dnes, se stane strašně snadné stát se slavnou osobností. Všude čteme rozhovory s umělci, a nikde vlastně není žádné umění. Bude hrozně snadné dát o sobě vědět, zaprorokovat, proslavit se, vystudovat školu, aby to měl člověk podložené. A už je z člověka umělec, ale dílo nikde žádné není. Na to, aby začali vznikat dobrá díla, se bude muset slevit z touhy po slávě. Když je člověk dobrý šoumen a má trochu kliku, může se dožít toho, že bude slavný, ale po jeho smrti šlus. Práci vezme čas. Ani to kolikrát ani žádné práce nejsou. Na výkřiky se zapomene, a tím to celé skončilo.

Takže studia umění nic moc… máš vlastní cestu?
Ta druhá věc, která mi tam vadila, byl důraz na myšlenku. Že věci musí mít nápad. To dalo zrod konceptuálnímu umění, že stačí myšlenka, a nejde ani tak o realizaci. Ve škole chtěli, aby práce měla nápad. Nápad je ale myšlenka a ta spadá spíš někam do oboru filozofie než umění. Když jsme dělali animovaný film, Bárta chtěl vypointovaný příběh s takovou a takovou myšlenkou a rozuzlením. Ve chvíli, kdy jde něco popsat, kdy se to dá říct, nemá už cenu to dělat. Básník, když ví, co chce říct, když ví, že chce říct to a to, tak nemusí psát báseň. Když chce člověk namalovat obraz, který bude mít konkrétní myšlenku, tak ho nemusí malovat, někam tu myšlenku napíše. Síla výtvarného, muzického nebo básnického umění spočívá v té kráse. Je to něco pravdivého a krásného, co se myšlenkou nedá vyjádřit.

Také po nás chtěli legraci, nějaký vtip. Na můj vkus je všude kolem dost legrace, byť třeba inteligentní. To mě nebavilo. Já jsem se snažil vždycky dělat věci tak, aby to bylo krásné. Zdá se mi, že dnes krásu vnímáme s velkým despektem. Co je krásný, je líbivý a tak. To jsou různé věci a hranice mezi nimi se mažou. Já chci, aby to bylo krásné a aby to vyjadřovalo hlubší podstatu světa, aby to vidělo někam pod povrch. S vědomím toho, že svět, tak jak se jeví na oko, je jen jeho obraz. Ve své podstatě to může být úplně jinak. Jeho reálná tvář na podstatu světa nějak ukazuje, je tu nějaká souvislost, která je nezřetelná. Stejně jako, že člověk nějak vypadá, většinou souvisí s tím, jaký opravdu je.

Takže si odešel ze školy s vědomím, že víš jak a že to zřejmě nebude to, co chtějí oni… a od té doby ryješ…
(smích) Tak nějak. Vyryl jsem si vlastní písmo do oceli, tisíc dvě stě znaků. Dělám hlavně tři techniky dřevoryt, dřevořez a potom ještě tisk z koláže. Černobílé, barevné věci. Udělal jsem několik autorských knih. Homérova Odyssea, Faust, Zuřivý Roland, to byla moje diplomka, a další. A největší dílo je Bible. K té se pořád vracím, vine se to mojí prací jako červená niť. Moje snaha je udělat nějaké velké dílo (smích). Něco jako koncentrát života. Je to taková moje podpora středověku, který přijde. Ilustrace některých středověkých kodexů jsou naprosto současný. Jsou staré a současné zároveň. Přežijí navždycky. Žádná změna stylu s nimi nepohne. Chtěl bych, aby v době současného individualismu vzniklo něco, co mě třeba přesáhne, na co budu moc být po smrti hrdý nebo moje děti. U knih, které tisknu, je důležitý především jejich celkový obraz. Proto je taky tisknu vlastním písmem. Dnes se hrozně nadává, že děti vůbec nečtou, ale já si myslím, že to třeba nebude takový problém. Možná až doba postoupí, budou lidé schopni vnímat víc věcí právě díky tomu, že nebudou zahlcení a začnou svět vnímat hlouběji, třeba skrze obrazy. Bibli považuji za určitou šifru, které dnes už nikdo nerozumí. Překlady zakryly nábožensko-magický význam a svoje vylomeniny s ní udělala i církev. Takže já sázím starozákonní texty převážně v kralickém překladu a kdo chce, může se snažit dešifrovat. Samozřejmě je z knihy vždy znát světonázor člověka, který ji dával dohromady.

Ty sám si věřící?
Věřím v nehmotný svět, v Boha. Vím, že se s tím dá pracovat. Je možné ho i vidět a vnímat. Je možné se skrze něj dostat k poznání. Takže z pohledu, že celá kosmická soustava má nějaký vyšší význam a smysl, ano tomu věřím. A nejen to. Mám to tak nějak vyzkoušené. Nejsem ale členem církve a víru nepraktikuji, jestli otázka stála takto.

Vybral sis tedy nějakou cestu, způsob své práce a toho se držíš a neslevíš?
Nejsem si jistý vším, co říkám. Moje poznání se ale v průběhu let prohlubuje tímto směrem. Já se považuji za hermetika. Člověka, který uvažuje v podstatě magicky. Zabývám se i astrologií.

Když koukám na tvoji práci, poslouchám tě, hned se mi vybaví grafik Josef Váchal, který shodou okolností dožil nedaleko Jičína, kam jsi se nedávno přestěhoval. Je něco jako tvým vzorem?
Jasně, ten bydlel ve Studeňanech, to je na druhé straně. Váchal samozřejmě v tom současným světě, z toho, co je známé, protože nikdy nevíme, co někde vyplave, co si někdo ryl do šuplíku, ale z toho, co už na povrch vyplavalo, je mi na první pohled nejpodobnější nebo já jemu. Je to dané tím, že používám stejné techniky. Ono nás nebylo tolik, který jsme ryli litery do olova.

To zní pěkně, ono nás nebylo tolik…(smích)
(smích) … a barevné dřevoryty, odrývané, to taky nikdo moc nedělal. Je to pracné a v době, kdy se dělaly dřevoryty, tak do 50. let, hodně se sázelo na grafickou čistotu. To byla věc, kterou Váchalovi hodně zazlívali, že to tak prasí, jednu barvu na druhou. Ideál byl Švabinský. Sám bych, kromě Váchala, u sebe našel souvislosti v detailech s Ladou a Čapkem, ale je to podobnost náhodná. Musím s nimi mít něco společného v myšlení nebo v charakteru, a proto se to nutně projeví i v díle.

Jak se to celé dá dát dohromady s většinou realitou?
Už na Umprumce jsem věděl, že budu dělat tohle. Že nepůjdu cestou průmyslové grafiky nebo vlastně designu. Takže jsem se na to připravoval tak, že jsem snižoval náklady na život, abych dokázal žít vlastně bez peněz. Výsledek je, že občas něco prodám, ale nijak se o to nesnažim. No, peníze nemáme vůbec žádný, že jo (smích). Ale nestěžuju si! Na to, aby se dalo žít, se vždycky něco objeví. Je to jiný styl života. Dnešní lidi často mají peníze, ale nemají čas. Vůbec. A potom člověk zjistí, že sice nemá peníze, ale má čas. A je strašný boháč. Problém nebyl v tom, že bych se nedokázal uživit nebo žít podle svých představ, ale v tom, že mi všichni říkali, že to takhle nejde. Dyť ty bys měl něco vydělávat…

Více informací: www.marekhofman.cz