Autorka přijela do Liberce představit své nové romány, pro které našla inspiraci v daleké Jižní Americe. Markéta Pilátová je hispanistka, překladatelka a novinářka. Autorka románů Žluté oči vedou domů, Má nejmilejší kniha nebo Víla Vivivíla a stíny zvířat.
Vystudovala katedru romanistiky a historie na FF UP v Olomouci, kde posléze šest let pracovala jako odborná asistentka. Působila dva roky jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě a dva roky učila česky potomky krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie.
Kdybyste mohla popsat, jak to celé začalo, proč jste do Brazílie odjela, kdo za tímto projektem stojí, jaký je jeho smysl? Je to momentálně, kromě vlastního psaní, vaše jediná činnost?
Odjela jsem do Brazílie v rámci projektu na pomoc českým krajanům v zahraničí jako učitelka češtiny a české kultury. Momentálně učím krajany v Argentině. Je to společný projekt Ministerstva školství ČR a Ministerstva zahraničních věcí ČR. Má pomoci nalézt krajanům cestu k češtině a k české kultuře a napomoci kulturní výměně mezi Českou republikou a krajanskými spolky. Kromě psaní knížek píšu zahraničně politické články, reportáže a knižní recenze a sloupky pro Respekt, Lidové noviny, pro kulturní přílohu Práva Salon a povídky pro Český rozhlas stanici Vltava.
Kdo jsou „Braziliáni“?
Je to označení ze třicátých let pro dnešní slovo Brazilec. Naši krajané v Brazílii si tak dodnes říkají.
Co vás osobně vedlo k tomu, vrhnout se do této práce, jak dlouho už v Brazílii působíte a jaké v tomto směru máte plány?
Teď už jsem v Argentině. Můj obor je hispanistika, lusitanistika a historie, kromě toho jsem novinářka, píšu a překládám a s prací u krajanů v Latinské Americe se to všechno krásně propojuje. V Argentině budu ještě rok, dál moje plány nesahají. Ráda bych ale napsala společně s mým mužem – redaktorem Respektu Jiřím Sobotou román o brazilském působení Jana Antonína Bati.
Poznala jste mnoho osudů českých emigrantů, jakým způsobem to ovlivnilo váš vztah k ČR, kde se cítíte doma, stýská se vám, po čem?
Teď se cítím doma vlastně všude, kde je mi dobře, jak v Buenos Aires, v Olomouci, nebo v Praze. Když jsem v Argentině, tak se mi občas zasteskne po sněhu a po pořádné sauně, což teď momentálně doma doháním.
Pokud se podíváte z té brazilské dálky na ČR, co vidíte a co vidí „Braziliáni“? Jaký je z tohoto zorného úhlu obraz ČR?
Braziliáni vidí zemi, kterou vlastně moc nevidí, často lidé v Brazílii nevěděli, že něco takového jako ČR existuje. Vzpomenou si ale na Československo, Dubčeka, Havla. Ti, kteří byli v Praze, o ní mluví jako o nejkrásnějším městě v Evropě.
Začala jste se vlastnímu psaní beletrie věnovat až po zážitku konfrontace Češky s Latinskou Amerikou?
Ne, do Latinské Ameriky jsem začala jezdit mnohem dřív, psát jsem začala po setkání s příběhy českých krajanů v Brazílii.
Jak na vaše texty reagují čeští emigranti a rodilí Brazilci?
Českým emigrantům je to téma blízké, je to psaní o problémech, kterým rozumějí, přestože všechny mé příběhy jsou fiktivní. Brazilci to vnímají jako zajímavost, že o nich píše Česka, jako když o Češích psal Polák v knížce Gottland, i když moje romány nejsou publicistika.
Jakým směrem se ubírá vaše psaní, co máte za sebou, na čem pracujete?
Pracuji na nové dětské knížce s názvem Kiko a tajemství papírového motýla. A v plánu mám už zmíněný román o Janu Antonínu Baťovi.
Co pro vás psaní znamená?
Je to můj způsob, jak víc chápat svět a smířit se s ním, je to taky únik do umělého světa, který si vytvářím a kde můžu být úplně svobodná, nebo droga, kterou beru, když nevím, kudy kam.