Herečka libereckého divadla F. X. Šaldy Markéta Tallerová má za sebou mnoho krásných a úspěšných rolí. Představení, po kterém jsme se sešli, bylo právě to, za něž získala Cenu Thálie 2009. Cítil jsem se trochu provinile, že ji žádám o další kus jejího času a po tak náročném vystoupení, navíc poprvé od převzetí ceny. Řekla mi, že mluvit ještě může a překvapila mě svou dětskou duší – zkušená herečka, držitelka Thálie. A já jsem cítil její otevřenost a upřímnost…
Říká se, že je vždycky těžké hrát znovu poprvé hru, za kterou člověk dostal nějaké ocenění. Jak se vám dnes večer hrála Lola Blau, bylo to těžké?
Je to tak. Dneska to bylo hrozně těžké. Já už tu zkušenost mám, se svojí nominací za Ibsena, člověk pak cítí větší zodpovědnost, říká si, teď se na mě přišli kouknout, a co si o tom budou říkat. (smích)
Víc vás pozorují…
No, no. I to dnešní publikum bylo takové… no, tak se ukaž. Bylo jiné než jindy. A opravdu to dneska bylo těžké.
Je to složením publika?
Já nevím, kdo sedí v hledišti. Vidím první dvě řady. Ale člověk cítí, co z hlediště přichází. Někdy se zadaří a vy z toho cítíte, že lidi jdou s vámi. Dneska jsme měli pocit, že nás hrozně pozorují a nereagují tak, jak jsme zvyklí z předchozích představení. Když pak cítím, že se něco úplně nepovedlo, říkám si, to bych tu cenu měla vrátit… (smích)
Jak je to s tím pocitem, s telepatickým spojením se s publikem, kdy, jak říkáte, člověk cítí, jaké publikum je?
Myslím, že to patří k tomu, když se divadlo hraje dobře, když jsou herci dobří, na tomto oslovení publika divadlo teprve vzniká. To, že se naučíte text a řekne se, jestli zleva nebo zprava, to je taky prima, ale to hezké, opravdové vzniká až ve chvíli, kdy cítíte, že lidi se chytnou, že jste je oslovil. A najednou se hra začne hrát jinak, pro ně. To je teprve to hezké.
Takže hra nebo její interpretace se staví na malých detailech, kdy cítíte, že pozvednutí očí nebo gesto ruky publikum zaujalo?
No, někdy jo. Někdy je publikum slyšet, jindy je zase slyšet ticho. Cítíte jen, že lidi dávají pozor. To se hrozně pozná. Je to zvláštní pocit. Hlediště vydává zvuky… (smích)
Hlediště tedy může být přítel, nepřítel, otec, bratr, milenec…
No jejky (smích). Někdy je to opravdu boj. Ale většinou si za to můžeme sami, když hrajeme blbě, tak je to boj.
Zdá se mi neuvěřitelné zvládnout roli Loly. Celé to stojí na vás, nemáte ani chvilku času, možná vaše kolegyně, v roli konferenciéra, Milena Šajdková vám může dát trochu oddychnout…
Ono se to zdá, že mám chvilku, ale přiletím do zákulisí a začnu na sebe házet věci… za jevištěm se odehrává skoro větší šrumec než vepředu.
Je to vůbec zajímavé si uvědomit, co všechno se odehrává mimo jeviště…
Já to mám strašně ráda, to je to nejhezčí. Vždycky jsem měla touhu ukázat lidem, co se tam vzadu odehrává. Jsou na tom založené i některé divadelní hry. Děj se jakoby otočí, a najednou se hraje v zákulisí. Ale to není ono, to už je napsaná hra. Je to prostě jiný svět. To je to, co mám na divadle ráda. Když má člověk chuť a sílu dělat tam vzadu i srandu, nebo naopak lidi si v té tmě i hrozně pomáhají.
Třeba dneska, ke konci představení mi už bylo hrozně, už jsem nemohla. Paní vlásenkářka vzadu, to na mně viděla, přišla a začala mě masírovat záda, a to v tu chvíli strašně pomohlo. Vidíte, že na vás někdo myslí, že pro vás něco udělá.
Diváci v hledišti vidí jen herecký výkon. Jak je to z těmito dvěma světy, před a za, jsou oddělené, propojené?
Přichází to ve vlnách. Někdy se všichni štveme a hádáme nebo si člověk říká, proč tam lezu, nechci tam být. Já mám velmi často stavy, že strašně nemám ráda divadelní svět, chci být někde v lese nebo jinde zašitá. Říkám si, že do tohohle světa, který je umělý, zvláštní nebo je jiný než ten normální, že tam nechci. Jindy jsou zase chvíle, kdy mě tohle vytáhne ze starostí. Jsou také chvíle, kdy tam stojíte a říkáte si jo, já nechci nic jiného než tuhle chvilku a jindy si zase říkám, co tu dělám, co to tu předvádím, ať už jsem doma. Tohle všechno se tak propojuje a míchá.
Jak to máte s osvojením, naskočením nebo naopak s vyskočením z postav?
Když už se hraje, člověk má svůj přístup vymyšlený, nebo ví, co by chtěl. Ale například, když se zkouší, mívám někdy problém. Teď zrovna zkoušíme krásnou hru. Je to tak tři neděle, jmenuje se Žena a Megera. Je to hra o posledních dvou hodinách před smrtí, těsně před smrtí. Je tam žena, která přemýšlí o svém životě. Ta hra je strašně krásná, ale vlastně je pro mě duševně těžká, protože najednou člověk začne hrabat ve své duši a ve svých zážitcích a v tom, co ho v životě potkalo. Leckdy si otevře něco, do čeho už dávno nechtěl dloubat. Takže potom mi dělá problém odejít z jeviště a dělat, jako že jsem nic během dopoledne nezažila. To je pro mě na zkoušení těžké. Během hraní už je to pevný tvar, ozve se zvonění, to je jak v cirkuse, cirkusoví koně naskočí.
Těžké jsou tedy hry, kdy čerpáte z citlivých oblastí svých zkušeností…
Nebo když si do toho člověk promítne něco ze sebe. Jsou hry, kde se dělá sranda, kde se objevují běžné situace, které všichni známe a vlastně o nic moc nejde. To je potom moc příjemné, tady musí člověk dělat hlavně dobře řemeslo. U her, které jsou o duši, se mi často stane, že si je vztahuji na sebe, protože ješitnost mi nedá, chci být dobrá, tak hledám, kde ten pocit najít. Říkal pan Rösner, že divadlo je smlouva s ďáblem, tak trochu, někdy jo. Pak to člověk musí hrozně napravovat.
Čím se prohřeší?
Tím, že se hrabe ve věcech, ve kterých by neměl, že si představuje věci, které třeba ani neexistují, ale kdyby se staly, co by bylo a co to s ním udělá…
Takže postavy ve vás a s vámi žijí…
(smích) To říká vždycky můj manžel, bojí se mě podle toho, co zrovna zkoušíme. Má to se mnou těžký, ale je statečný.
Získala jste největší divadelní ocenění Cenu Thálie, vaše pocity, předpokládám, že je to velmi příjemná záležitost?
To víte, že ano. Je to moc hezké. Nejhezčí pocit jsem ale měla, když se člověk dozví, že je nominovaný nebo já jsem to tak měla. Člověk se najednou dostane do společnosti lidí, kterých si váží, protože divadlo dělají dobře. Ta chvíle, to byl největší pocit nadšení. Potom už jen čekáte jak to dopadne. První nominace vůbec, to si člověk ani vlastně neumí představit. Je to pořád jen něco, kam se nelze dostat a najednou mu zavolají, že teda jo.
Je to pro vás třeba i důvod k bilancování?
Né, to ne. Je to hezký den.
Jako herečka, kde jsou vaše ambice. Je to o vysněných rolích nebo pocitu ze skvělého výkonu?
Člověk si třeba něco vysní, nějakou roli. A potom ji dělá s režisérem, který si vymýšlí něco, co se vám nelíbí, nebo s kolegou, se kterým si nerozumí, a je to úplně na pytel. Jindy přijde hra, kterou neznáte, dobrý režisér a všechno si to tak sedne dohromady, to je taky takové kouzlo. Já tyhle sny nemám. Chtěla bych dělat s některými lidmi, o kterých si myslím, že to dělají dobře nebo s nimi ráda jsem, to jsou mé sny. Chtěla jsem hrát Cyrana, Salieriho, to mi nedají, takže moje sestra pro mě Cyrana, jako ženskou, nechala napsat. Takže sny o rolích nemám. Můžete je stejně zahrát blbě…
Takže sny radši nemít…
To není důležité, co to je, která hra. I nějaká čurda, člověk si říká, co jsem to dostala! … a pak ji má rád a stráví na tom spoustu času. Na divadle je stejně nejkrásnější zkoušení, ta práce na tom. Představení už je jen taková špička ledovce, pod ní je strašně dlouhá doba toho, jak nad hrou lidé spolu přemýšleli, zkoušeli, strávili celé dny a někdy i noci, protože člověk o tom přemýšlí neustále, nebo se mu o tom i zdá. Tahle doba je na divadle nejzajímavější.
Divadelní hra se tedy staví na tom, že si představíte situaci ze scénáře a řeknete si, co bych dělala, jak bych se cítila? Kolegové přidají svůj názor…
To záleží na režisérovi, každý to dělá jinak, každý herec zkouší jinak. Někdy vám přesně řeknou, tady uděláte krok doprava, doleva, tady se otočíte. A někdy jenom režisér úžasně vyloží, o čem to jako bude, a člověk si to potom naplní, jak si sám představuje. Režisér jen říká, tady dobrý, tady by to mohlo jít jinudy. A na jiném místě vás pozorují na každém kroku.
Když jste řekla, že nebilancujete, stejně bych od vás chtěl slyšet nějaké moudro. Co je divadlo, proč pořád dál?
(smích) To já sama nevím, proč to má člověk dělat pořád dál. Já mám často chvíle, kdy si říkám, že bych měla jít od divadla a dělat něco pořádného, prospěšného, něco rukama. Utíkám pak vždycky k předení vlny, paličkování…
Jsem rekvalifikovaná paličkářka, už na to mám skoro papír. Tak když bude nejhůř? Ale tím se člověk taky těžko uživí, to nikdo nechce.
Klasická otázka. Co oblastní a pražská divadla? Říkala jste, že při takovém ocenění se člověk rázem ocitá mezi jinými lidmi…
Já jsem teď strašně spokojená, protože jsem si oblastní divadlo vybrala sama, dobrovolně.
Původně jsem sem přišla po škole, protože jsem dostala angažmá. Potom jsem samozřejmě celých deset let bojovala, snažila se, protože jsem chtěla jít do Prahy. Každý herec nebo skoro každý chce do Prahy. Řekla bych 99 procent herců chce být v Praze.
Je to pocit, že tam se to dělá líp, samozřejmě tam je více příležitostí. Takže to se mi povedlo, a po třech letech odehraných v Praze jsem pochopila, že tak žít nechci.
Já mám na divadlo blbou povahu. Strašně nerada chodím na konkurzy, nerada říkám, co umím, to se vždycky můžu propadnout hanbou… A člověk u divadla se musí umět trochu prodat, pokud není geniální nebo nemá opravdu štěstí. Způsob života pražského herce je trochu jiný. Já jsem si uvědomila, že takhle to nechci. Chci si zajít odpoledne se psem do lesa a chci držet na náměstí děti za ruku a slyšet, co říkají. To v Praze nemáte šanci (smích).
Takže někteří pražští herci můžou hrát neustále, herce…
Když chcete získat práci, teď je taková doba, tak se musíte umět prodat, to je i v jiných oborech stejné. Všichni o sobě říkají, jak jsou výborný a co všechno uměj a není to pravda. Ale když se to řekne hrdě tak to vlastně projde. V Praze je spousta, spousta výborných herců, ale je tam taky velká, velká spousta herců, kteří by byli špatní i na oblasti. Mají ale sílu na to být v Praze a bojovat a hrát, občas dělat něco jiného. Ale já jsem se rozhodla svobodně. Pro mě má smysl dělat divadlo tady a snažit se ho dělat dobře.
Takže jsem ráda, že jsem si tohle v hlavě srovnala. Navíc jsou tu na mě hrozně hodní a hraji krásné role, a to je taky příjemné. Musím ale říct, nechci se rouhat, kdybych teď nehrála, kdyby mi nedávali role… už to pro mě není to jediné na světě. To je v mládí součást herectví, že člověk chce hrát každou roli a nejde bez toho žít, a když není na fermanu napsané vaše jméno, tak se vám zastaví dech a … to já už teda nemám.
Když jsem doma, tak je mi taky hezky. Možná, že je to tím, že jsem si už odehrála spoustu krásných rolí. Člověk stejně neví jak by to bral, kdyby nehrál. Asi by to bylo těžké, ale určitě ne tak jako v mládí, když jsem měsíc nehrála, nezkoušela, tak to pro mě bylo strašné. Teď už ne. Je pravda, že dnes jsem zase poctivější než dřív. Říkám si, že když už tam sem, tak to chci udělat opravdu pořádně, někdy se to také nepodaří…