Sběratel Pavel Konečný je v současné době ředitelem Památkového ústavu v Olomouci. Kromě jiného pracoval několik let i jako dramaturg olomouckého Divadla hudby, kde svou sbírku naivního umění také vystavoval. Svou sbírku tvoří téměř čtyřicet let a návštěvníci Galerie U Rytíře v Liberci ji nyní budou moci vidět na vlastní oči. Výstava nese název Umělci čistého srdce.
Je to teprve šesté veřejné vystavení sbírky, takže se jedná o unikátní příležitost seznámit se s prací českých a slovenských autorů. Někteří z nich, přestože tvoří z pouhého vnitřního nutkání, jsou zastoupeni i v prestižních světových sbírkách.
Mohl byste, pane Konečný, říci něco o sobě, kdy jste svou sbírku založil, jak to celé začalo?
Aniž bych tušil, že zakládám sbírku, mohu dnes říci, že to bylo v roce 1972. Studoval jsem filozofickou fakultu a v rámci studijní praxe jsem odjel na Slovensko do Bratislavy. Shodou okolností tam probíhalo trienále insitního, naivního umění. To mě opravdu oslovilo. Získal jsem zde i první kontakty na české, moravské a slovenské autory. Tak jsem tedy začal.
Jak to pokračovalo, navštěvoval jste jednotlivé autory?
Nejsem militantním typem sběratele. Sbírka se rozrůstala postupně, podle časových a finančních možností. Většinou jsem na začátku napsal dopis, popsal jsem, o co mi jde. Jako student jsem v té době neměl prostředky pro zakoupení uměleckého díla, protože jsem ale k umění měl vždy vztah, volil jsem tuto přístupnější cestu, aniž bych si uvědomoval, že zakládám sbírku. Autoři mi své práce dávali zadarmo nebo za dostupné ceny. Hlavním důvodem je ale blízkost k tomuto druhu umění, které nic nepředstírá, nenajdete v něm afekt, je upřímné. Je to tvorba původní a autentická. Záhy jsem se oženil, a protože žena byla původem ze Slovenska, záhy jsem zjistil, že je zde obrovský okruh tvůrců z oblasti lidového umění, především řezbáři. Také jsem našel okruh autorů, kteří se věnují naivnímu umění za podpory Štefana Tkáče, který je i zakladatelem Trienále insitního umění v Bratislavě. On je také tvůrcem termínu insitní umění. Další autoři byli z okruhu takzvaného art brut, syrového umění. Takže jsem sbíral autory těchto tří okruhů, aniž bych si toho byl v té době vědom.
Jedná se tedy o československou sbírku naivního umění…
Někteří autoři pocházejí z mého blízkého okolí. Například František Řehák, který je na obálce katalogu k této výstavě, žil na Svatém kopečku u Olomouce, jeho práce je čistým naivním realismem. Další autorkou, olomouckou rodačkou, je Anna Zemánková, která je v dnešní době světově známou představitelkou art brut a je zastoupena ve všech významných světových sbírkách věnovaných tomuto umění. Dalo by se říct, že patří mezi stovku nejznámějších autorů art brut. Ve sbírce je řada dalších autorů z Čech, Moravy a Slovenska, takže ano, je to československá sbírka.
Z některých autorů se tedy stali profesionální naivní umělci…
Na to jsem si dával pozor. I u neprofesionálních umělců hrozí, dá se říci komercionalizace, kdy tvorba ztrácí ze své původnosti, přirozenosti a čistoty. Začíná se z toho stávat styl, který slouží k hromadění peněz, splnění konkrétní zakázky. Pokud jsem tedy narazil na takového autora, už jsem ho do sbírky nezařadil. Pokud jde o tuto sbírku, myslím, že k tomu nedošlo. A to i přesto, že někteří z autorů dosáhli českého, evropského nebo dokonce světového významu. Nicméně i přesto byl o ně velký zájem světových galerií a komerční hodnota jejich prací vzrůstala, zůstali neznamenaní, při zemi a stále tvořili tak, jak cítili. Což je samozřejmě velká výjimka. Nezajímají mě autoři, kteří pracují vědomě v tomto stylu, protože ví, že je hezké, milé a třeba i žádané, je to z jejich strany kalkul.
Myslíte si, že je tu vždy alespoň částečný kalkul ze strany současných, moderních umělců?
Samozřejmě jako vnímatel umění nejsem vyhraněný čistě na naivní umění. Mám rád i moderní umění. Zase mě ale nejvíce oslovují autoři, u kterých cítím, že je jejich práce autentická, čistá a že pramení z potřeby autora vypovědět nějaký zážitek, že to není přizpůsobení se publiku.
Samozřejmě je tu spousta autorů, kteří jsou mi blízcí, kteří za sebou mají akademické vzdělání a čerpají z naivního umění, přetvářejí ho. Je to například František Skála, který mou sbírku viděl a byl z ní nadšený.
Co říkáte na osud fotografa Miroslava Tichého, který se téměř přes noc stal světově známým, přestože o to nikdy neměl sebemenší zájem a tvořil vždy jen z vnitřního puzení?
Shodou okolností je to soused paní Cecílie Markové, kterou znám a její práci mám ve sbírce a která prožila svůj život v Kyjově stejně jako Tichý. Miroslav Tichý určitě patří do kategorie naivních umělců, jeho fotografie se mi líbí. Už jen když se podíváte, jaké si vyráběl fotoaparáty…
To, že je dnes ve světě znám, je především práce Romana Bauxbauma, který si na fotografiích Tichého vybudoval vlastní kariéru. Miroslav Tichý se ve filmovém dokumentu vyjadřuje, že vůbec nechce, aby se jeho práce vystavovala, nestál o to. Takže určitě bych ho zařadil mezi čisté naivní umělce. U naivních autorů se často stává, protože nestojí o to své práce vystavovat, že jsou objeveni až po smrti.
Je ve vaší sbírce autor nebo konkrétní dílo, kterého si obzvlášť ceníte?
Sbírka je specifická v tom, že zde nejsou pouze autoři art brut. Jsou tu i práce zastupující lidové umění navazující na tradice, to jsou především slovenští řezbáři. Potom je tu oblast naivního umění. To jsou tvůrci, kteří se vzhlížejí ve vysokém umění a rádi by ho dosáhli. Nejsou toho ale schopni, protože jim chybí patřičná průprava. V tomto rozporu mezi tím, co by chtěli, a tím, čeho jsou schopni, vzniká právě naivní poezie. Nejsem vyhraněný, blízké jsou mi všechny tři směry, proto jsou v mé sbírce zastoupeny.
Naivní umění sbíráte téměř čtyřicet let, jak často svou sbírku vystavujete?
Mnohokrát to nebylo. První výstava byla v roce 1992, shodou okolností na Slovensku. Potom byla velká výstava v Muzeu umění v Olomouci, k níž vyšla i publikace, to bylo v roce 2002/2003. Na tu navázala výstava ve Slovenské národní galerii a ještě jedna výstava byla v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku a poslední bylo loni v Příkazech u Olomouce ve skanzenu lidové architektury. Liberecká výstava je tedy šestým předvedením sbírky od roku 1992. Vystavovat sbírku nebylo mou ambicí. Nakonec jsem byl ale rád, protože mě to donutilo sbírku uspořádat, nafotografovat. Vyšlo i několik publikací, které prezentují práci jednotlivých autorů. Splácím tím jakýsi dluh vůči autorům, kteří by sami své práce nevystavili, a je to i poděkování mé ženě, která mi vždy pomáhala a sbírku se mnou i spoluvytvářela.