Jedná se o autorský dokumentární film v nezávislé produkci. Producentem dokumentu je Aleš Langr a společnost Crest Communications. Námět, scénář a režie Blanka Závitkovská.
Režisérka filmu pracuje v České televizi v redakci zahraničního zpravodajství. V letech 1994 až 2008 pracovala v německé televizi ARD, později v české redakci ARD TV Praze. Spolupracovala se zahraničními televizemi v Holandsku a Dánsku, v roce 2002 absolvovala studijní pobyt ve Vancouveru. V devadesátých letech studovala ve Vídni a Berlíně, je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jaký je váš vztah k tomuto tématu, máte nějakou osobní nebo další zkušenost s podobnými osudy?
Chtěla jsem studovat dokumentární film na FAMU nebo divadlo, ale nepřijali mě. Tak jsem vystudovala germanistiku na filozofické fakultě v Praze a v Německu.
A tam jsem se setkala s tématem soužití Čechů a Němců poprvé. Tehdy pro mě bylo zajímavé, jak se to odráží v literatuře, ve filmu a umění vůbec. Od poloviny 90.let jsem pracovala pro německou veřejnoprávní televizi ARD. V té době byla česko-německá problematika hodně diskutovaná, a to i politicky – projednávala se česko-německá deklarace a odškodnění obětí nacismu. Postupně jsem proto pronikala i do historických souvislostí a zjistila, jak moc soužití obou národností ovlivnilo Československou a později Českou republiku ve XX.století.
Jak jste se k životním osudům dvou hlavních postav dostala?
V roce 2000 jsem byla v Liberci na otevření nové knihovny. Tam jsem se potkala s panem Jindřichem Weitzenem, tehdejším duchovním kantorem židovské obce v Liberci. A ten mě seznámil se svojí manželkou, s paní Editou Weitzenovou, o které jsem tehdy natočila krátkou reportáž. A asi o tři roky později jsem se snažila naučit lyžovat na Ještědu.
To se sice nepodařilo, ale potkala jsem přes svojí kamarádku paní Jitku Turkovou, která mi ukázala malý článek v libereckých novinách o paní Engelmannové. Asi po půl roce jsem se s ní setkala. A jednou, když byla v Liberci, jsme si domlouvaly schůzku, ale neměla čas, protože už byla domluvená na setkání s paní Weitzenovou.
A tak jsem se nakonec sešla s oběma. Přišlo mi zajímavé, jak jsou k sobě upřímné a otevřené. Tehdy mě poprvé napadlo, že by z toho mohl být delší film, a začala jsem psát jakýsi návrh scénáře.
Obě ženy prožily, pro běžného člověka a speciálně pro mladou generaci,, neuvěřitelné příběhy. Jaký je váš osobní postoj?
Jsem novinářka a o lidské osudy v čase a v souvislostech s místem a dobou jsem se vždycky zajímala. Hledala jsem už delší dobu lidi, v jejichž osobních životech se odráží události 20.století. S oběma ženami jsem se dlouho scházela a postupně se dozvídala, co prožily.
Když jsem jim řekla, co všechno bude natáčení obnášet, moc se jim do toho nechtělo. A když už se rozhodly, den před prvním natáčením si paní Weitzenová zlomila nohu a všechno se muselo o rok odložit. Můj osobní postoj ? Můj děda byl lékařem za války a hodně mi o tom vyprávěl. Z hlediska lékařské etiky musel ošetřit každého nemocného, tak vlastně nikdy nerozlišoval lidi podle národnosti či jinak, ale ke všem přistupoval jako k jednotlivcům, kteří potřebují nějak pomoct.
Bylo složité váš projekt realizovat? Jakým způsobem se podařilo zajistit finance?
Finanční zajištění bylo těžké po celou dobu produkce. Z počátku jsme se do toho pustili tak trochu nadivoko, ale brzy se ukázalo, že pokud to chceme udělat pořádně, nemáme bez peněz šanci. A nepodařilo se jich dostatek. Nakonec film podpořil Česko-německý fond budoucnosti, Ústav pro soudobé dějiny AV, nadace židovských obcí a také město Liberec. Za to velmi děkuji, jinak by film nevznikl.
Co pro obě dámy znamenalo, znamená dokumentární zpracování jejich životních osudů?
Myslím, že samotné natáčení pro ně bylo ne vždycky zábavné. Navíc ani zdravotně na tom nebyly vždycky nejlépe. A taky mám pocit, že když jsem řekla, že je hotovo, tak si docela oddechly. Ale snad to mělo nějaký smysl. A doufám, že jim to teď dělá alespoň trochu radost.
Kde všude natáčení probíhalo?
Natáčení probíhalo převážně v Liberci a na Liberecku, v Terezíně a v Itálii. Hodně jsem stála o to, abychom s paní Weitzenovou jeli do Británie. Zajímavá by byla určitě také konfrontace paní Engelmannové s dnešní Indií. Ale na takové natáčení prostě nebyly peníze. Mrzí mě to, myslím, že by to filmu bylo bývalo pomohlo. Ale snad jsme natočili maximum možného.
Jaká je podle vás nosná myšlenka filmu nebo co byste ráda svým dokumentem tlumočila?
Záleželo mi hodně na tom, aby byla srozumitelná motivace obou postav. Tedy proč jednaly tak, jak jednaly a proč si myslí to, co si myslí. Zajímalo mě, jak se popraly s dějinnými událostmi, ve kterých se ocitly prostě proto, že žily převážně ve 20.století. Důležité pro mě bylo také zachytit všechno v obraze, co nejvěrněji a autenticky.
A poselství filmu?
Snad, že lidskost nakonec všechny dějinné události může přece jen porazit. Ale ať si to každý divák přebere po svém, podle své osobní zkušenosti.